Říjen 2009

Moje oblíbené místo

11. října 2009 v 22:35 | Karin |  Úvahy

Moje oblíbené místo


Stmívá se. Nad věčně zeleným kopcem se pomalu snáší k zemi slunce, které barví oblohu do pomerančové oranžové.
Kráčím sama po rozpraskané betonové silničce lemované stěnami domů. Lidé pozvolna usedají ke svým televizorům, čekají na večerní dávku zpráv z celého světa a to kouzelné představení, které se odehrává na obloze, jim uniká mezi prsty s přibývajícím soumrakem. Kdyby jen věděli, o kolik přicházejí.
Vítr mi pohazuje s vlasy kolem obličeje a přináší ke mně svěžest vody, ke které se pozvolna přibližuji. Nespěchám. Od několika holých stěn domků, s nízko položenou střechou, se odrážejí mé kroky. Podrážky bot tiše rozmlouvají s asfaltovou cestou svým vlastním jazykem.
Už vidím to místo, na které jsem se po celý den těšila. Pohled směřuji k dřevěné lavičce, osaměle stojící v bujaré zelené trávě, hned na břehu nevelkého rybníka. Její povrch zdobí množství vzkazů od zamilovaných párů, které do její dřevěné kůže vyryly svá jména; jednoduché obrázky i nesmyslné změti písmen.
Posadím se a se spokojeným úsměvem zabloudím pohledem k vlnící se hladině vodní nádrže. Vítr tvoří na jinak hladkém povrchu roztomilé kudrlinky, točí s nimi a zase je vyhlazuje. Přemýšlím o odlišném světě, který se pod hladinou nachází i o jeho obyvatelích. Voda mě tiše zdraví a pak dál tiše vypráví svým šumivým hlasem nekonečné příběhy a věčná tajemství.
Stíny se prodlužují, slunce klesá, rudne a předává vládu noci. Svůj dnešní boj prohrálo. Všude vládně jen těžko popsatelný mír, klid a rovnováha. Oči se samy od sebe spokojeně přivírají. Je na čase, vrátit se zpět domů.
Lehce přejíždím bříšky prstů po zvrásněném povrchu lavičky a s tichým příslibem brzkého návratu odcházím.