Poslední den?

19. února 2009 v 20:00 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní

Poslední den?


Vzpomínám si na to, jako by to bylo právě dnes . Nejspíš to patří mezi ty příliš živé vzpomínky, které se nedají zatlačit do podvědomí, kde na ně máte takovou velkou železnou truhlu na zámek, ze které nemají šanci se dostat. A předpokládám, že dalším důvodem je nepříjemné vědomí, že to byl jeden z mích posledních dnů, během kterého jsem buď nekřičela strachy, netřásla se jako při zimnici, nebo nebrečela. Dal by se přirovnat k dalšímu obyčejnému školnímu dni, kdy vás ráno do tváří štípá zima a odpoledne odhazujete teplé bundy a nejraději by jste si hned po cestě koupili studenou zmrzlinu. Přicházelo jaro. Počasí se měnilo rychleji, než jste se vůbec stihli podívat na oblohu a co chvíli jste měli pořádnou rýmu, když jste se pořádně teple neoblékli.


Ten den byl však příjemnou výjimkou: svítilo slunce a hladilo vás svými jemnými paprsky po tváři, kterou jste mu nastavovali. Na stromech pučely listy a v zelenajících se travách, se začaly objevovat první barevné lístky jarních květin. Vzduch byl vlhký, čerstvý, svěží. Jediné, co by jste v takové dny chtěli dělat, bylo lehnout si s partou kamarádů do trávy, nebo se položit do houpací sítě pověšené mezi stromy a dívat se s rozloženou knihou v klíně na modrou oblohu, která vám až nápadně moc připomínala Atlantický oceán s jeho bílými vlnami. Ale tohle byla realita, takže místo polehávání v síti, jste dostali těžkou školní tašku plnou tlustých učebnic a rozběhli jste se do školy, protože se vám podařilo nějak se pozapomenout doma v kuchyni při snídani, kdy jste vyhlíželi oknem do zahrady a pozorovali jste ptáky poskakující po porostu, hledající něco k jídlu.
Já jsem ale nezaspala skoro nikdy. Raději jsem chodila do školy, jako jedna z prvních. Jako jedna z prvních a podle ostatních rozhodně jedna z nejdivnějších. Jo to já byla ta bláznivá, ale oni vůbec nic nechápali. Jejich životy byly prázdné, jako nepopsané listy papíru. Mám důvod, proč nepoužít přirovnání k čistému listu papíru, takoví oni nebyli a nikdy nebudou. Věděla jsem to tenkrát a vím to i teď. Lidé, kteří nechápou smysl života a jediné co vidí, je to, co jim někdo strčí přímo před nos, to nejspíš daleko nedotáhnou. Možná z nich budou účetní, lékaři, nebo vědci, ale nikdy nepoznají, jaké to je, být jiný. Být výjimečný. A mezi výjimečným a divným je hodně velký rozdíl. Další z věcí, na kterou oni nikdy nepřijdou.


Nebudu říkat, že jsem to doma měla růžové. Pokud si pamatuji, nikdy mi matka neupekla jablkový koláč, který by provoněl celý dům, nikdy jsem na svoje narozeniny nedostala dárek a o vánocích nemluvě. Nepamatuji si, že by mi někdy matka pofoukala odřené koleno, které bych si rozbila třeba u skákání panáka s ostatními dětmi, dlouho jsem neměla možnost poznat, jak to vypadá třeba v zoologické zahradě, nebo v divadle, nikam mě nebrali. Nikdy mi nekoupili zmrzlinu, nebo neměli zájem se ptát, jaký jsem měla den. Nikdy mě matka láskyplně neobjala a neschovala mě do svojí náruče, abych se cítila v bezpečí. Otec pro změnu objímal, kde neměl…
Místo takových typicky dětských zážitků jsem měla mnoho pravidel, které se musely dodržovat za každou cenu. U nás doma nesměl být žádný pláč, ze školy vždy rovnou domů, žádné hraní s kamarády a běhání po venku (to bylo přece nepřípustné, abych tak marnila čas, když místo toho můžu vydrhnout podlahu třeba zubním kartáčkem), bez odmlouvání plnit všechno, co se mi řeklo, chodit pro otce do hospody, když bylo třeba ; žádný křik, ať už jsme se "jen" hádali, nebo mnou některý z nich smýkal po podlaze a mnoho dalších. I když jsem ještě tenkrát neviděla, to co teď, klopila jsem stále oči k zemi a nosila převážně černé oblečení již odmalička. To co jsem měla na sobě, mi většinou daroval některý ze sousedů, který měl již odrostlejší děti a nejspíš se nemohl koukat na moje odrbané šaty. Když tak nad tím zpětně přemýšlím, divím se, proč již tenkrát nezavolali sociálku, když viděli ty modřiny. Mysleli si snad, že jsem spadla někde ze stromu, jako každé dítě, v mém věku? Báli se mého otce, nebo to byli jen další "slepci" procházející svým životem s bíločervenou holí, kterou klepou na zem před sebe? Nebo to byl osud předem daný? Mělo to být právě tak?


Abych se dostala k přiblížení situace, měla bych konečně začít mluvit o tom dni. Bylo nepopsatelně krásně a i když jsem tak často klopila oči, nedalo se nevšimnout té modře uklidňující oblohy. Jiní si nejspíš nevšímají tak obyčejných věcí, ale já ano. Ráda pozoruji nebe a stromy. Naplňuje mě to tolik potřebným klidem, po letech utrpení a neustále se vracejících nočních můrách, kvůli kterým nemohu spát ani po takové době. Kráčela jsem stejnou cestou, jako každý jiný den, s taškou přitisknutou pevně k hrudníku, černými vlasy volně rozpuštěnými a halícími můj obličej a především oči. Nechtěla jsem vidět ani slyšet jejich pokřikování a gesta. Chtěla jsem jen v klidu žít ve svém světě. Ve světě, kde vládl vždy mír a pořádek, kde bylo slunce, teplo a láska. Ve světě, kde jsem měla Chrise. Kráčel kousek za mnou a mlčel. Nechtěl mě dostat do problémů tím, že bych s ním mluvila na ulici a lidi by se na mě dívali, jako psychicky vyšinutého jedince. Rychle jsem se prosmýkla mezi polootevřenými prosklenými dveřmi do školy a zamířila jsem si to ke své kovové skříňce. Pamatuji si, jak jsem si myslela, že se to přechodem na střední školu všechno zlepší. Jak už si na mě spolužáci nebudou ukazovat, smát se mi, nebo se mě štítit, ale pletla jsem se. Bylo to stejné jako na základce, ne-li horší. Našli se sotva dva jedinci ze třídy, kteří se mnou měli to slitování a občas mě před ostatními bránili, ale i tak mi bylo jasné, že je to jen prachobyčejný soucit, který se neměl šanci změnit v přátelství. Dorazila jsem zamlkle ke svojí kovové skříňce a právě ji odemykala, když mi pohled padl na spoustu hanlivých slov, vyrytých do železných dvířek.


...nemáš tu co dělat, bláznivko...


...táhni za svýma imaginárníma kamarádama...


...nenávidíme tě...


a podobně. Rychle jsem od toho odtrhla oči a začala ze skříně vyndávat potřebné učebnice. Chris stál stále za mnou a jemně mi položil ruce na ramena. Dlouze jsem se nadechla a opřela jsem se čelem o vedlejší skříňku. Potřebovala jsem se alespoň trochu uklidnit, než vstoupím do třídy.


,,Bude to dobré, nic si z nich nedělej. Oni to nechápou. Přece se říká, že se snadno žije s očima zavřenýma a to oni nikdy nepochopí. Kim, jsem tu s tebou a nenechám tě v tom." zašeptal Chris a v hlase mu bylo znát pevné rozhodnutí a stopa vzteku. Mlčky jsem přikývla a skříň s prudkým bouchnutím zavřela. Na chodbách bylo úplně prázdno- bylo ještě příliš brzy. Od vrátné jsem si vzala klíče od naší třídy a tam se pak posadila na místo. Posadila není zase tak moc vystihující, spíš jsem se zavrtala do lavice a tiše se modlila, aby spolužáci přišli co nejpozději, nebo ještě lépe, vůbec! Sehnula jsem se k tašce a začala jsem si vyskládávat těžké učebnice a tenké sešity na lavici. Myšlenky mi odplouvaly do neuvěřitelných dálek a neměly se v úmyslu vracet, dokud by je k tomu nepřinutil nepříjemný školní zvonek.



Znovu jsem si v hlavě opakovala, jak začal dnešní doteď krásný den. Jaké to je, bydlet v jednom z těch domků nedaleko pláže, kde mě večer vzdálené šumění vln ukolébá ke spánku a ráno mě budí sluneční paprsky hladící kůži, jako neviditelná prachová peříčka. Jen co jsem vstala z postele, hned jsem ucítila vůni čerstvého pečiva a teplého kakaa, které na mě čekalo na prostřeném kuchyňském stole s čerstvou květinou ve váze. Seděla tam krásná usměvavá paní-moje matka Rachel a muž shrbený s novinami v jedné ruce a hrnkem horké kávy ve druhé- táta Tim. V hlavě jsem si přehrávala rozhovor z toho rána. Posadila jsem se na hladkou dřevěnou židli, oběma rukama jsem obemkla teplý hrnek s kakaem a vdechovala jsem jeho vůni. Máma Rachel, stále ještě ve žlutém teplém županu, se ke mně naklonila a mateřsky mě políbila na tvář. Usmála jsem se.


,,Ahoj mami, dobré ráno tati." usmála jsem se a napila se kakaa. Otec Tim odložil noviny vedle talíře s nakousanou houskou, která byla namazaná tlustou vrstvou pomerančové marmelády a něžně se na mě usmál, zatímco přejel mámě Rachel rukou laškovně po stehně vykukujícím z županu. Zasmála se a chytila jeho ruku do svojí.


,,Jak jsi se vyspala?" zajímala se máma, zatímco mi dolévala do červeného hrnku kakao.
,,Ani moc ne." přiznala jsem a natáhla se přes stůl k malé ošatce s povidlovými buchtami.


,,Nemohla jsi usnout? Slyšeli jsme, jak se v noci převaluješ." nahodil táta Tim a opatrně mi položil ruku na rameno. bylo to jiné gesto, než na jaké jsem byla zvyklá z dřívějška. Tohle znamenalo jen jedno: Bude to dobré. Přikývla jsem. ,,Zdál se mi nějaký ošklivý sen. Je mi líto, jestli jste se kvůli tomu nevyspali."sklopila jsem oči a zakousla se do buchty. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv.


,,Včera volali ze školy." nahodil otec a uhnul pohledem. Trhla jsem sebou a zvedla na něj oči.


,,O co šlo?" zamumlala jsem neochotně.
,,Říkali, že tam máš spoustu problémů. Jsi prý zadumaná, smutná, nekomunikuješ. Bojí se o tebe a chtěl s tebou mluvit školní poradce, ale zatrhl jsem to. Nechceš nám říct, co se děje? Doma jsi přece pořád veselá a šťastná, nebo se pletu?" zeptal se a dál držel manželčinu ruku v té své.


,,Ne, tak to není, teda jsem tady moc šťastná a ve škole je to docela dobré." vykoktala jsem ze sebe okamžitě. Nechtěla jsem jim ublížit, nechtěla jsem, aby si mysleli, že selhali v péči o mě. Byla jsem jim vděčná, že chápali to, jaká jsem a nenutili mě chodit k psychiatrům a podobně. Možná to bylo trochu způsobeno tím, že sama mamka Rachel měla pár kursů psychologie, ale nic na mě nezkoušela. Prostě mě brali takovou, jaká jsem. A já byla jako jejich vlastní dcera. ,,Jen mi včera nebylo moc dobře, ale nic se neděje." vstala jsem prudce od stolu. ,,Jen jsem si tam ještě úplně nezvykla. Chce to jen čas."usmála jsem se nuceně a zasunula židli. ,,Jdu se převlíct, je nejvyšší čas. Nechci přijít pozdě do školy." řekla jsem a než stačili něco namítnout, už jsem běžela po schodech do svého podkrovního pokojíčku s velkým oknem.


,,Co se děje? Vypadáš rozrušeně." zabrblal Chris sedící na mojí posteli v pomačkaných sepraných jeanách, tlusté šedé mikině s kapucí a zmateně se na mě podíval. Hlesla jsem na postel vedle něj, povzdechla si a prohrábla si rukou dlouhé černé vlasy. ,,Volali ze školy." zabrblala jsem a prudce vstala. Zamířila jsem si to ke skříni, tu jsem otevřela a začala vytahovat oblečení, které jsem si chtěla vzít na sebe. ,,Prý jsem zadumaná, nekomunikativní." brblala jsem otráveně a se zašklebením jsem odhodila svoje špinavé tričko na zem. ,,A oni se diví?" zavrčela jsem a začala si sundávat pyžamo.
,,Kim, zachovej chladnou hlavu, ano? Rachel a Tim tě mají opravdu rádi, cítím to. V noci tě chodili kontrolovat, jestli jsi v pořádku. Tohle jen tak někdo nedělá. Dej jim prostě čas a ukaž jim, že je ti u nich dobře. Půjde to?".
Přejela jsem ho pohledem. ,,To si piš, že to půjde. Tuhle rodinu ztratit nechci." přikývla jsem a navlékla si černou mikinu.


Zvonek. Zamrkala jsem a znovu se ocitla v nepříjemné realitě. Třída už byla téměř plná a kolem se ozývalo nepříjemné švitoření a šeptání. Sklopila jsem hlavu a prsty přejela po hladkém povrchu lavice.



II.








Zazvonilo na konec hodiny, já popadla svoji tašku přes rameno a vyběhla ze třídy, jak nejrychleji jsem mohla. Přeběhla jsem chodbu, podařilo se mi vyhnout několika studentům starších ročníků, kteří mi zatarasili cestu a se zaúpěním jsem vběhla na dívčí záchodky, které zely prázdnotou. Vběhla jsem do jedné z kabinek, sedla si na sklopené víko toalety a položila si hlavu do dlaní. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla, nadechla … ruce jsem položila na stěny a zavřela jsem oči. Věděla jsem, že to přijde každou chvíli, jako víte, když máte žízeň, nebo hlad. Za tu dobu, co tu schopnost mám, jsem se naučila poznat, kdy to přijde. Kdy přijde další vidění, které jen tak nezaženu do neznáma. Vždycky jsem upadla jakoby do hlubokého transu a nevnímala svoje třesoucí se tělo a největší problém nastal, když se mi to stalo na veřejnosti. Lidi si většinou mysleli, že jsem omdlela, na čem by zas tak něco divného nebylo. Přece jenom by mě polovina lidí typovala na nějakou feťačku bez domova, kvůli tomu jak jsem se tvářila. Ale kdyby se do mích očí podívali pořádně, tu prázdnotu by nahradilo něco jiného. Možná strach a stará bolest, nebo pozastavení se nad krásou světa, i přes veškerou jeho špatnost.


Snažila jsem se donutit svoje oči, aby se tomu nepoddávaly, aby zůstaly otevřené a soustředily se do jednoho bodu, ale svůj boj jsem prohrávala. Nenáviděla jsem to, jen málokdy byla moje vidění hezká a bohužel téměř vždy byla pravdivá. ,,Ne."zaúpěla jsem tiše a prudce zatlačila rukama do stěn. Snažila jsem se bránit, ale nakonec mě to vždycky pohltilo. Zavřela jsem oči, po tváři jsem cítila kutálející se slzu, v uších mi hlasitě tlouklo vlastní srdce. ,,Ne, prosím ne."zašeptala jsem rozechvěle a sípavě zalapala po dechu.


Stovky hlasů všude okolo. Jsem na náměstí, v dávné době. Kolem jsou postavené vysoké dřevěné budovy s balkóny plnými lidí. Uprostřed náměstí je postavena dřevěná popravní tribuna, ke které vede asi osm dlouhých prkenných schodků. Na tribuně se tyčí do vzduchu, jako hradní věž, šibenice s přichystaným lanem a smyčkou. Na pódiu stojí zamračený muž v černém oblečení, ruce má spojené za zády a pohledem hypnotizuje dřevěnou podlahu pod sebou. Vedle něj postává muž zavalitější postavy, se svitkem pergamenu v ruce, dlouhém fialovém hábitu a čepci. Kolem nich se pod dřevěnou konstrukcí mačkají stovky prostých lidí. Houfem se prodírají dva vysocí dobře stavění muži, kteří mezi sebou drží ženu svázanou v okovech. Ostatní na ni křičí hanebná slova, natahují po ní ruce a házejí po ní shnilou zeleninu. Někdo jí nehty roztrhl část blůzky. Ohlíží se po něm, hnědé umaštěné vlasy jí padají do vyzáblého obličeje a ona si je nemůže odhrnout, protože má svázané ruce. Jeden z hlídačů jí smýkne na podlahu a hrdě vzhlédne k davu, který jásá. Pak ji chytí za vlasy, zvedne ji a postrčí dopředu. Její bosé špinavé nohy pomalu stoupají po schůdcích. Na chvíli se zastavuje a dívá se. Nedívá se do davu, ale kouká se přímo na mě. Její oči křičí, že je nevinná, ale ona má svoji hrdost s mlčky snáší utrpení. Hlídač jí zaboří prsty hluboko do masa na paži a ona tlumeně vykřikne. Dopotácí se na vrcholek podia a k ní se donáší stovky nadávek. Kati jí odepínají pouta, dostrkají ji k šibenici a přes hlavu jí přetáhnou smyčku lana. Až v tu chvíli jí povolují nervy a ona se rozpláče. Tlouštík ve fialovém hábitu čte rozsudek smrti, ale přes tu vřavu slyším jen útržky. Ona se dívá přímo na mě a já se pod jejím pohledem chvěji. Utahují ji smyčku a pak prostě trhnou pákou. Ani jí nedali přes hlavu kápi. Vytřeští oči, obličej jí rychle rudne, škube bosýma nohama ve vzduchu, jako by se snažila něčeho zachytit. Davem proběhne šum. Ona sebou přestává škubat, nohy se ve vzduchu zastaví…


Klouby mi zbělely, jako sníh, nehty jsem si zarývala do kůže, až se mi na dlaních utvořily krvavé půlměsíce a všude kolem bylo mrtvolné ticho. Stále jsem byla ve škole na dívčích záchodcích. Okamžitě mě popadla nezastavitelná třasavka. Zhluboka jsem se snažila dýchat, ale vzduch se mi v plicích divoce chvěl. Potřebovala jsem Chrise. Rukou jsem rozrazila dveře a vrhla se k umyvadlům. Rozklepanýma rukama se mi jen velmi těžko otáčelo kohoutkem a když jsem si chtěla trochou vody schladit rozpálené tváře, polovinu vody z dlaní jsem vycabrala zpět do umyvadla. Zničeně jsem se koukla na svůj odraz v zrcadle. Tvář jsem měla bílou, jako mrtvola, vlasy pocuchané a slepené studenou vodou do tlustých pramenů, ze kterých odkapávala voda. Světlé rty se mi neustále chvěly. ,,Chrisi."zabreptala jsem a sesunula se vyčerpaně k podlaze.


III.





,,Bude to v pořádku, Kim. Slyšíš? Tak už se probuď, já jsem tady u tebe."našeptával mi Chris do ucha a cítila jsem dotek jeho ledově studených prstů na své paži. Pomalu mě zvedl do sedu, objal mě rukama kolem třesoucích se ramen, položil si moji hlavu na rameno, zatímco stále šeptal, že to bude v pořádku a že je už se mnou. Pomalu se se mnou pohupoval, jako když matka uspává svoje dítě, dokud jsem neotevřela oči.


,,Co se stalo?"zeptal se rychle a pohladil mě po zádech.
,,Přišlo to znovu."zašeptala jsem téměř apaticky a začala se sbírat ze země.
,,Co to děláš?" zeptal se s obavami v hlase a jednou rukou mě podpíral. Zatočila se mi hlava, ale dokázala jsem se na nohou udržet. ,,Chci jít domů a hned. Udělám si teplý čaj, nebo kakao a lehnu si do postele. Rachel to pochopí, že mi zrovna nebylo dobře." vysvětlovala jsem překotně a přidržovala se zdi, zatímco jsem mířila na chodbu.
,,Jsi si jistá, že dokážeš dojít až domů?".
,,Jsem."odbyla jsem ho rychle a otevřela dveře. ,,Půjdu přes park, je to kratší cesta.".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama