Listopad 2008

Jako Šípková Růženka

29. listopadu 2008 v 22:49 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní
"…probírá se! Mami, pojď sem rychle!…".
"…Twinky, holčičko moje, slyšíš mě?".

Pomalu jsem zatřepotala očními víčky, jako motýl chystající se vzlétnout a zlehoulinka jimi nechala proniknout několik tenkých proužků světa, které ihned zahalily můj svět do oslnivého závoje, před jehož sytostí a ostrostí jsem bolestivě ucukla. Zkusila jsem to znovu, ještě jemněji a pomaleji. Stále se mi v hlavě opakovala otázka, jestli i tohle probouzení se, není jen další součástí toho předlouhého snu, který se mi zdál. Snu, ve kterém se mi před očima střídaly stovky, nebo možná tisíce, jakoby rozmazaných fotografií, které padaly na sebe. Některé byly potrhané, po okrajích opálené, zmačkané, nebo zvlhlé. Na některých byli lidé, jejich tváře, či pouze vědoucí oči a na jiných stály různé stavby, nebo dlouhé řady stromů. V uších mi po celou tu dobu hučelo a nic co jsem proti tomu zkoušela, nepomáhalo. Byla jsem doopravdy ráda, i za tu bolest, která mi zaplňovala hlavu. Všechno se zdálo být lepší, než ty divné obrazy, jejichž význam jsem nechápala a nikdy dřív, jsem je neviděla.

Chtěla jsem si zastínit oči, ale ruce jsem měla hrozivě těžké. Jako bych měla na zápěstích velké náramky z olova, nebo jiného těžkého kovu.

,,…Tamaro? Hele Adélo, zkus zatáhnout rolety, asi jí to nedělá dobře na oči a zavolej sem Patrika, aby věděl, že se už probrala.".


Docela dobrý nápad. Přivítala jsem, že se někdo pokusí


umlčet to ostré světlo a nedělala jsem si hlavu s tím, kdo je Patrik, nebo snad nějaká Adéla. Svět konečně pozvolna začal tmavnout a jakmile se ozvalo bouchnutí dveří, začala jsem zase pořádně vidět.

Ležela jsem na posteli, která byla bílá, jako sněhové vločky snášející se v zimě z oblohy, jako statisíce malinkých oveček. U postele stály nějaké přístroje, tvarem připomínající počítače a tak nějak nepříjemně pípali. Nalevo od postele se po celé délce stěny táhly okna, jejichž skla teď byla schovaná za stříbrnými žaluziemi. Na protější zdi bylo zrcadlo, ve kterém jsem se mohla vidět a pod ním byly tři židle a stůl, na kterém byla položená velká černá kabelka, několik plastových kelímků, nejspíš od kávy z automatu, několik papírů a obyčejná tužka s tupou špičkou. Chvíli jsem zůstala pohledem viset na svém obrazu v zrcadle. Vypadala jsem nějak pomláceně: hlavu jsem měla obvázanou bílými fáči, oko barvy Atlantického oceánu mi zdobila modřina, která vypadala spíš, jako bych se zkoušela modře namalovat a trochu mi ujela ruka ; přes kořen nosu se mi táhla velká odřenina, ruku jsem měla v bílé těžké sádře a na sobě jsem měla nemocniční bílou košili. Otočila jsem hlavu napravo od sebe a na židli, která chyběla u stolku, seděla nějaká žena. Změřila jsem si ji pohledem a zkusila jsem se koutkem úst pousmát. Její tvář byla strhaná starostmi a pomalovaná vráskami, především kolem očí a úst; tmavé vlasy byly svázané vzadu do tlustého francouzského copu, hnědozelené oči mě hladily, uši zdobily decentní náušnice s nepravými perlami a kolem krku jí visel velmi podobný řetízek, mizící pod lemem červeného svetru. V životě jsem tu ženu neviděla.

,,Kde to jsem?" zeptala jsem se zmateně a znovu se na sebe podívala do zrcadla. Až při tomto druhém pohledu jsem zjistila, že nemám vlasy. Nezraněnou rukou jsem si letmo přejela pod lemem obvazu a vyděšeně jsem vykulila oči na tu od pohledu milou paní.

,,Všecko bude v pořádku, Twinky. Vlasy ti zase narostou, neboj se. Hlavní je, že jsi se už probudila a jsi s námi." Pokusila se ta paní usmát i přes to, že se jí v těch hnědozelených očích leskly slzy. Nechápala jsem skoro vůbec, o čem tady mluví a už vůbec ne, proč mi říká Twinky. Jmenuju se přece Tamara. Než jsem se jí na to stačila zeptat, žena si rohem zmačkaného kapesníčku , který celou dobu dřímala v ruce, zatlačila slzy z očí a počala znovu řeč. ,,Jsi v nemocnici tady v Praze. Jsou tu skvělí doktoři, kteří tě zase dají do pořádku. Jsem tak ráda, že jsi se probrala. Adéla bude hned zpátky, musela běžet pro Patrika. Ten chudáček sem chodil každý den a kolikrát spal na téhle židli, jen aby ti mohl být na blízku. Je to moc hodný kluk a bude mít ohromnou radost, až zjistí, že jsi zase tady." Usmívala se ta paní a jemně mi obemknula dlaň, svými jemnými prsty.

,,Patrik?" pozvedla jsem obočí nechápavě a obratně jsem vykroutila dlaň z jejího sevření. Co je tohle za ženskou, že mě hned chytá za ruku a vypráví mi tu o cizích lidech? Úsměv té paní se vytratil stejně rychle, jako pára nad hrncem. Myslím si, že se to nějak podobně říká. ,,Twinky, ty si ho nepamatuješ? Patrik, tvůj Patrik."začala mi ta ženská věšet bulíky na nos a když si všimla, že se pořád tak nějak nechytám, nejspíš se rozhodla, že mi ho popíše. ,,Modré oči, hnědé vlasy nagelované nahoru. Zlatíčko, chodili jste spolu skoro rok před tou nehodou."vysvětlovala ta žena a klopila oči na svoje propletené ruce, ležící na straně mojí postele. A říkala mi zlatíčko? Asi bych měla zavolat někoho z personálu.

,,Nehodu?" zavrtěla jsem nechápavě hlavou.

,,Je mi to tolik líto. To auto nám tam vlítlo a nebylo kam uhnout. Jim se nic nestalo, ale my jsme nabourali do stromu a ty jsi upadla do bezvědomí. Týden jsi v něm taky zůstala a já se pomalu začínala bát, že už se na mě nikdy neusměješ."zašeptala se sklopeným pohledem ta paní a ještě si pro sebe něco zabručela.

,,Ale já… vážně nevím o čem mluvíte."pokrčila jsem rameny v gestu bezmoci. ,,Nechápu proč mi říkáte Twinky a nechápu, proč jsem tady a už vůbec nechápu, co mi tu povídáte.".

,,Ty nevíš kdo jsem?" zvážněla žena a okamžitě si k obličeji přitiskla kapesník. Z očí jí vytryskly proudy slz a celá tvář jí okamžitě zčervenala pláčem.

,,Jmenuju se Tamara, to vím. Zbytek…"pokrčila jsem znovu rameny.,,Je mi líto, paní.".

,,Říkáme ti Twinky, vždycky se ti to líbilo. Ty si mě nepamatuješ?!"rozvzlykala se žena ještě víc a málem se z té židle zhroutila. Bylo mi jí líto a najednou se mi taky chtělo brečet. Nic jsem nechápala! Nechápala jsem, o čem ta paní mluvila a už vůbec jsem jí nechtěla jakkoli ublížit. I přestože jsem neměla tušení kdo je to, začala jsem k ní velmi pomalu pociťovat první známky důvěry a ještě něčeho. Něčeho, co se nedá vyjádřit slovy, ale byl to takový letmý hřejivý pocit, když mě chytila za ruku. V tu chvíli se rozrazily dveře a do místnosti vběhla rozesmátá holka. Vypadala úplně jako já, jen měla zelené oči a trochu baculatější obličej. Měla krásné dlouhé tmavé vlasy, hezké hnědé tričko na ramínka a roztrhané maskáčové jeany. Vrhla ustaraný pohled směrem k té ženě a hned si před ni dřepla, aby z ní vymámila, proč pláče. Dveře zůstaly otevřené.

,,Co se stalo? Proč brečíš mami?"klekla si před ni na zem, zády ke mně. Mami? Ta paní nepřestávala bezmocně brečet a mezi jednotlivými vzlyky stihla zakoktat odpověď. ,,Nepamatuje si mě! Nepamatuje si svoji vlastní mámu! Tu, která ji devět měsíců nosila pod srdcem!" vykřikla ta paní a vyběhla rychle otevřenými dveřmi na chodbu. Slyšela jsem odtamtud její vzdalující se kroky a pláč. Zavřela jsem oči a jednou rukou se chytila za bolavou hlavu. Není možné, aby ta paní byla moje matka, to bych si ji pamatovala! Co se tu kolem mě děje? Chci pryč! Vždyť ty lidi kruci ani neznám!

,,Tamaro, co blázníš kruci? Ona za tu nehodu nemohla, tak se jí nemsti! Je jí to fakt líto a myslím si, že si to nikdy nepřestane vyčítat a zaslouží si odpuštění ! Takže přestaň s těma pitomíma fórkama." Otočila se ke mně ta holka zlostně. Nějak intuitivně jsem vytušila, že to bude nejspíš ta Adéla. Nejspíš moje sestra. Byla mi podobná, to jo, ale tohle…

,,Mrzí mě to. Ty jsi Adéla, že?" pomalu jsem na ni pozvedla oči a sledovala, jak si stoupá na nohy a míří ke stolku, kde si vzala poloprázdný plastový kelímek s kávou. Nejspíš už pěkně studenou.

,,Ty si to fakt nepamatuješ, ségra? Teď mluvím vážně. Byla jsi mimo, to jo, ale doktoři nic moc o ztrátě paměti neříkali." Upřela na mě svoje zelené oči a udělala několik kroků blíž. Zavrtěla jsem jen mlčky hlavou. Řekla mi ségra???

Do místnosti otevřenými dveřmi vešel kluk. Byl přesně takový, jak mi ho popisovala ta ubrečená paní. Když už nic jiného, tak byl hezký. A hodně. Okamžitě se začal usmívat a přidřepl si ke mně. Chytil moje ruce do těch svých a začal je jemně líbat. Rychle jsem zamrkala očima a začala jsem rudnout v obličeji.

,,Tohle si pamatuješ?" zvedl na mě svoje modré oči a usmál se. Fakt škoda, že jsem si nevzpomněla ani na něj. Nejspíš to byl ten Patrik a vypadal vážně dobře. Jak se jen mohl zahazovat se mnou? Usmíval se koutkem úst a vypadal jako princ z hezké pohádky. Moc hezké. Ale já si ho nepamatovala. Nepřipadal mi tolik cizí, jako moje…sestra a máma. Nejspíš. Ale přesto jsem ani netušila, kolik mu je let, nebo jestli má sourozence.

,,Bohužel."uhnula jsem zklamaně očima. On se opatrně otočil přes rameno, aniž by pouštěl moje ruce a promluvil k té holce. ,,Měla by jsi se podívat na svoji mámu. Potkal jsem ji cestou, šla na sesternu pro nějaký prášek na uklidnění a hlavně pro neurochirurga. Tebe si taky Twinky nepamatuje?".

,,Jasně, kouknu se na ni. Pohlídej ji." Pak se na chvíli ta holka odmlčela. ,,Nemá tušení, kdo jsem. Mámu to moc sebralo."pokrčila rameny a zmizela mi z dohledu. Ten kluk se zase otočil ke mně a z tváře mu nezmizel ten příjemný úsměv. ,,Takže já jsem Patrik."usmál se a jemně mi potřásl s rukama. Ta zlomená dost zabolela, ale držela jsem se. ,,A ty jsi moje Šípková Růženka." Pustil moje ruce a odnesl židli stojící u postele, zpět ke stolu. Pak se vrátil a sedl si vedle mě na postel.

,,Šípková Růženka?" zopakovala jsem nechápavě.

,,Jo. Byla to taková hezká princezna, jako jsi ty a ta se jednou píchla do prstu o trn růže a usnula na strašlivě dlouhou dobu. Vysvobodil ji až princ tak, že ji políbil."přikyvoval ten kluk a nepřestal mě spouštět z očí.

,,A ten princ jsi jako ty?"změřila jsem si ho pohledem ironicky a rozesmála jsem se. On se hrdě napřímil a přikývl. Nedal na sobě znát, jak moc ho mrzí, že si na něj nevzpomínám. Zdál se mi hodně fajn. ,,Ta princezna nejspíš měla vlasy."dodala jsem a sklopila nešťastně pohled.

,,Krásko, dělali ti operaci hlavy, tak tě museli oholit, ale ony ti zase dorostou a rychle. Navíc se mi tak líbíš." Mrkl a zavrtěl se.

,,Mrzí mě to, že si na tebe nepamatuju."začala jsem se mu omlouvat a byla bych pokračovala, kdyby mě nechal. ,,Však si vzpomeneš. Věřím tomu, že jo. Mám tady nějaké naše fotky, tak si je pak spolu můžeme prohlídnout, jestli budeš chtít a mít náladu. Nebo ti můžu přečíst tu pohádku o Šípkové Růžence.". Přikývla jsem. Za dveřmi jsem zaslechla šum a hlavně hlasitý rozhovor. Hluboký mužský hlas odpovídal na dotazy té paní, co u mě seděla. Dotazy mojí matky. Nejspíš.

,,Musím se na ni nejprve podívat! Nemůžu určit diagnózu, když jsem pacientku neviděl. Věřím však, že se jedná pouze o dočasnou ztrátu paměti, která se do týdne sama navrátí. Musíte pochopit, jakou silou se do hlavy udeřila a jak moc byl její organismus zatížen. Existuje navíc ještě mnoho dalších faktorů ovlivňujících…" otevřely se dveře a vešel jimi postarší pán v dlouhém bílém doktorském plášti.

,,Dobré poledne, slečno. Jakpak jste se vyspinkala? Pociťujete někde ostrou bolest? Točí se vám hlava? Jste unavená? Jaký je rok?" zasypal mě otázkami a zkoumavě si mě prohlížel, skrz tlustá sklíčka kulatých brýlí. Do ruky vzal můj chorobopis a začal v něm listovat.

,,Je mi dobře. Jen si nic nepamatuju."zkusila jsem se opatrně posadit.

,,To je zřejmé. Víte, jak se jmenujete a jaký se píše rok?"zvedl oči od papírů.

,,Tamara Zelinková. Tuším, že je rok 2006."koukla jsem napolo tázavě.

,,Dobře…dobře."mumlal si pod fousy a odložil chorobopis na stůl. Chytil moji hlavu rukama a prohlížel mi oči. Pak mi do nich svítil baterkou a podobně. ,,Hm. Hm. A víte, kdo jsou tito lidé?" ukázal na toho kluka, nejspíš moji sestru a ubrečenou matku, na kterou začaly působit uklidňující prášky. ,,Nepamatuju si na ně."sklopila jsem pohled.

,,Budu muset udělat ještě hodně vyšetření. Teď si odpočiňte slečno a zítra ráno začneme. Věřím tomu, že si dokážete vzpomenout. Paní Zelinková pojďte prosím se mnou.".

,,Půjdu taky."nabídla se okamžitě ta holka, co mi byla tolik moc podobná, stále ještě s kelímkem kávy v ruce.

,,Dobře." Přitakala jsem a dívala se, jak s rozvahou odešel doktor a za ním moje sestra podpírající mámu.

,,Tak jsme tu zas zbyli jen my dva. Vrhneme se na to album, Šípková Růženko?" usmál se Patrik, nahnul se do svojí tašky a vytáhl z ní album s modrými semišovými deskami. Posunula jsem se o kousek, aby si mohl sednout vedle mě a nechala ho fotoalbum otevřít.

Snad si vzpomenu, já si musím vzpomenout!

Pavučina snů

26. listopadu 2008 v 14:31 | Karin |  Stephen King

Pavučina snů (Dreamcatcher)

Chci upozornit, že filmová adaptace této knihy končí poněkud jinak a můj osobní názor je, že kniha je o něco povedenější, i když film se mi líbí:)

Ze čtyř nerozlučných kamarádů z dětství vyrostli čtyři dospělí muži, jejichž cesty se postupem času začaly rozdělovat, ale jedna událost je opět spojila. Jsou zvláštní, jsou jiní. Proč? Díky Dudditsovi - chlapci s Dawnovým syndromem, který jim předal část svých zvláštních schopností, aby je ochránil.
Jak to vlastně všechno začalo?
Peter, Henry, Bobr a Jonesy byli již v dětství ti nejvíc nejlepší kamarádi a jak už to u kluků bývá, rozhodli se prozkoumat jednu starou opuštěnou budovu, ve které měla být fotka jisté polonahé slečny. Jak se blížili k budově, na zemi našli dětskou košili, dětskou krabici na svačinu Scooby Do a zaslechli pláč. Všichni se tam rozběhli a to co spatřili by asi naštvalo každého. Na zemi v prachu ležel polonahý kluk s pláčem a kolem něj parta dospívajících. Jeden z nich měl v rukavici psí výkal a nutil toho chlapce na zemi, aby ho pozřel.
Čtyři hrdinové je však z jejich činnosti vyrušili a počali s obviňováním. I když byli starší kluci ozbrojeni basebalovými pálkami a byli pomalu dvakrát větší, čtyři přátelé použili jako přesvědčovací metodu psychologii. Studenti se rozhodli odejít po dobrém. Tak poznali Peter, Henry, Joe a Jonesy Dudditse, který rozšířiil jejich partu o dalšího člena. Brali Dudditse všude s sebou a on jim za to na oplátku něco dal. Něco moc zvláštního. Pete dokáže najít ztracené věci, Henry vidí do duší lidí a proto se poté rozhodl být psychiatrem
Jak se z chlapců stávali muži a s Dudditsem se viděli čím dál míň. Bobr má milostné problémy, Henry propadá nutkání ukončit svůj život, Peter propadá alkoholismu a Jonesyho srazilo auto a měl ošklivou nehodu.

Půl roku po Jonesyho nehodě se ti čtyři opět rozhodli navštívit svoji oblíbenou chatku v lesích. Vedou dlouhé vtipné rozhovory, popíjejí pivka a chodí si zastřílet do lesa, který je obklopuje. A právě v tom se objevuje ten dějový zvrat.
Strhne se prudká sněhová bouře, která s sebou přinese víc než jen sníh a ovlivní životy našich přátel víc, než si dokážete vůbec představit. Bouře přinese něco, co dokáže ovlivnit jejich myšlenky, co se jim dostane do hlavy a poštve je to proti sobě!

Pokud chcete vědět víc, čtěte níže (SPOILER!)


Peter a Henry jsou právě v obchodě a kupují nějaké zásoby. Prodavač je ještě stihne upozornit na stahující se mračna. Henry řídí a Peter si na sedadle spolujezdce otvírá pivo a prosí Henryho, aby "na to šlápl", protože se z nebe snáší první zlověstné vločky sněhu. Henry přidá plyn, když uprostřed cesty před nimi uvidí člověka v oranžové reflexní vestě sedícího ve sněhu. Jen o malý kousek se jim podaří ho minout, ale auto překlopí na střechu. Henry má lehce zraněnou nohu a Peter o něco vážněji. Hned se vydají k člověku, který se stále ještě ani nepohnul a zjišťují, že je to nějaká žena- žije. Rozdělají oheň a Henry se sám vydá do chaty pro sněžný skůtr. Peter zůstává s podivnou cizinkou sám a neodolá chuti, dát si pivo.

Mezitím jsou Bobr a Jonesy na lovu. Začíná sněžet, když Jonesy konečně v porostu zpozoruje pohyb. V mžiku je na nohou a míří na zvíře, které se ale v poslední chvíli ukazuje, jako k smrti vyčerpaný a zmrzlý muž s divnou vyrážkou na tváři. Jonesy ho hned vezme k nim do chaty a poslouchá mužovo vyprávění, že se ztratil asi před dvěma dny svojí skupině a ta vyrážka je pouze alergie. Jonesy si však nemůže nevšimnout mužova podivně nafouklého břicha a neuvěřitelně zapáchajících krkanců. Rozhodne se s Bobrem, že uloží muže do postele a nechají ho vyspat se z toho všeho. Když se podívají z okna, zjišťují, že všechna zvířata někam prchají. Nechápavě pozorují tento jev, když jim nad hlavou prolétá helikoptéra s oznámením, že celá oblast se nachází v karanténě.
Když se vrací do chalupy, z ložnice kam uložili muže se táhne obrovská krvavá šmouha na záchod. Postel i podlaha je plná krve a tak se rozhodnou zamčené dveře na záchod, kde muž je, vyrazit. Muž sedí na záchodě, ve kterém něco šplouchá, všude je ohromná spousta krve. Muž je mrtvý a v záchodu je něco velmi velmi nebezpečního, co z toho muže vylezlo. Henry se rozběhne do kůlny pro lepící pásku, kterou chce přilepit víko záchodu. Bobr zůstává v té spoušti hlídat. Bohužel pro něj se nic nevyvíjí tak, jak by mělo. Tvor se dostane ven a Bobra zabije. Je podobný červu, nebo lasičce s mnoha řadami ostrých zubů. Když se Jonesy otočí k útěku, stojí před ním již" Pan Šedý". Typický mimozemšťan z knih: Šedé hubené tělo, tenké ruce, obrovské černé oči a......vybuchne Jonesymu přímo do obličeje a ovládne ho.

Henry je stále na cestě k chatě, když uslyší zvuk motoru přibližujícího se skůtru, na kterém už sedí změněný Jonesy s Panem Šedým v sobě. Díky svým schopnostem Henry rozezná blížící se nebezpečí a v čas se schová mimo cestu. Když dorazí do chaty, zjistí, že Bobr i ten muž jsou mrtví a celá chata je porostlá divnou červenou rostlinou- Rippleyovou(vyrážka, kterou měl muž z lesa na tváři.). Číhá tam na něj však ta divná lasička s kupou vajíček a Henry celou chatu zapaluje.
Pan Šedý ví, že má Jonesy v hlavě něco velmi důležitého, ale ještě se mu nepodařilo, to najít.

Peter se vrací z auta s láhvemi s pivem, ale žena je již mrtvá. Bylo v ní to samé stvoření (lasička, nebo chcete-li červ), který zabil Bobra a muže z lesa. Peterovi se podaří tu divnou věc zabít, ale přijde si pro něj Pan Šedý, který ho také pořebuje.

Do toho všeho se montuje ještě armáda, která celou oblast uzavřela do karantény. Dozvídáme se, že poblíž spadl létající talíř s mimozemšťany. Nákaza Rippleyovou i divné "lasičky" pochází od nich. Armáda zavírá všechny lidi z uzavřené oblasti do karantény, kterou tvoří vysoký ohradník. Je tam i Henry...


Co bude dál? Koho Pan Šedý chce tak moc najít? Jaký je jeho plán? Podaří se Henrymu zachránit svět i svého nejlepšího přítele? Čtěte Pavučinu snů.

SSDD