Půlnoc s kamarády na hřbitově

18. září 2008 v 18:28 | Karin |  Soutěžní povídky a ostatní

Začalo se připozdívat, slunce klesalo za obzor a měnilo svoji barvu na krvavou červeň a na nás i okolí se pomalu začal snášet soumrak jako nějaká peřina. Všechny vrhané stíny se začaly prodlužovat a dodávat věcem o něco strašidelnější tvář. Konečně nám začali velké letní prázdniny a já společně s několika dobrými kamarády z ulice jsem se rozhodl navštívit o půlnoci obecní hřbitov. Holky jsme s sebou neměli v plánu brát, protože jak je nám známo, museli bychom poslouchat jejich otravné kňourání a přemlouvání, abychom se vrátili domů, ale pro nás návštěva hřbitova byla něco jako zkouška odvahy a zároveň mužnosti. Cestou ke hřbitovu panovalo všeobecné veselí a vyprávěly se strašidelné příběhy, kterým jsme se společně smáli, ale čím jsme byli blíž tomu místu věčného klidu, tím se naše rozhovory stávaly tišší a kratší. Řekne se docela snadno, že půjdete o půlnoci na hřbitov, ale když v tom panujícím šeru vidíte za vysokou kamennou zdí špičky náhrobků, okamžitě na Vás začne padat tíživá atmosféra, kterou to místo přímo dýchá. Měsíc byl právě v úplňku, takže výhodou byla ta trocha světla, ale naopak se u okolí hřbitova ozývalo šílené vytí psů na měsíc, z čehož nám všem běhala husí kůže po těle. Stáli jsme před černě natřenou železnou branou hřbitova- já, Marek, Petr, Lukáš a Ben. Skoro jako z knihy Karla Poláčka- Bylo nás pět. Napadlo mě a společně s kluky jsem brankou vstoupil na pozemek hřbitova. Jak nám bylo známo, tak se kovová branka nikdy nezamykala.Přece jen jsme žili v malé obci, kde si lidé naprosto důvěřují a vandalové, co by ničili hřbitovy tu nejsou. Ale i tak jsem měl trochu nepříjemný pocit, že by mohl přijít známý hrobník jako vždy s láhví piva v ruce a nějakým nedopatřením nás zamknout mezi mrtvými pod hlínou. Před námi se rozprostírala hliněná cestička, na jejímž konci se tyčil do vzduchu, jako americká socha svobody, velký památník padlým vojákům za válek, kteří pocházeli z naší obce. Okolo cesty se po obou stranách táhly řady všemožných náhrobků- většinou kříže a čtvercové desky se jmény a krátkou básní. Zároveň jsem si všiml několika opuštěných zapálených hřbitovních svící. Na tom hřbitově jsem už několikrát byl ve dne, což mi mnohonásobně zlepšovalo orientaci v tom tmavém prostoru. Náš úkol byl jednoduchý: Dojít sám bez baterky k hrobu rodiny Dvořákových, což bylo místo až v samém rohu hřbitova u vzrostlé smuteční vrby. Tam měl každý z nás položit svůj předmět a vrátit se zpět za ostatními. Jakmile by tuto zkoušku všichni úspěšně postoupili, společně bychom si pro předměty přišli. Když jsme to odpoledne vymýšleli, zdálo se to být nadmíru snadné, ale v tu chvíli, kdy jsem stál vedle hrobu za vytí psů na měsíc, mi to tak jednoduché nepřipadalo. Vylosovali jsme si pořadí a já šel hned po Petrovi. Nechtěl jsem, aby se mi kluci smáli, že jsem bábovka, ale jakmile jsem měl absolutní jistotu, že mě nevidí, tak jsem se rozběhl. Měl jsem nepříjemný pocit, ze kterého mi naskakovala husí kůže stejně jako z vytí psů ; že mě někdo sleduje schovaný za náhrobky ve snaze dostat se ke mě co možná nejblíže a pak prostě skočit. Nakonec se mi podařilo chmurné myšlenky na všemožné zombie a upíry zahnat a já se bez problémů dostal k hrobu, kde jsem na zem položil přívěsek na klíče, který jsem shodou okolností našel v kapse. Připadal jsem si jako ohromný hrdina a s úsměvem roulitým na tváři jsem očima přejížděl po náhrobcích se jmény, která se v té tmě stejně nedala přečíst. V tu chvíli se mi něco omotalo okolo kotníku. Téměř okamžitě jsem si představil rozpadající se pařát se zkroucenými prsty, který byl kdysi lidskou rukou a ten pařát vylézá zpod hlíny a drží mě za kotník a já jsem nepřemohl tlumený výkřik úleku. V tu chvíli se ozvalo nespokojené zamňoukání a kočka otírající se o moji nohu raději utekla do bezpečí. Jasně jsem cítil zrychlený tep svého srdce ve spáncích a také jsem cítil třas ve svých rukou. Bylo za minutu dvanáct. Rozběhl jsem se ke své partě a slyšel tiché pochechtávání jejich členů. Zastavil jsem se před nimi a tvářil se naprosto vyrovnaně. V tu samou chvíli začal kostelík u hřbitova hlasitým vyzváněním oznamovat půlnoc. Tentokrát jsem se smál já, protože sebou kamarádi trhli, jako by snad dostali ránu elektrickým proudem. Nikdo další po mě už k hrobu toho večera nešel, přívěsek na klíče jsem se rozhodl nechat napospas osudu do rána, kdy jsme to místo měli v plánu navštívit znovu. Kdo se směje naposled...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama