Úterý v 12:15 | Karin
Jeden moc moudrý muž řekl: Pokud chcete psát, pište o tom co znáte a piště vždycky pravdu. Tak tady je.
Život v pohádce
Žila jsem v pohádce. Byla to krása.
Já, princezna s tak krásnýma očima, že muži konali boje, jen abych se na ně podívala. S šaty černými jako křídla nočního motýla a splývavými kolem mých ženských boků. Můj smích dokázal lidem kolem přinést tolik štěstí, že jej sotva dokázali pobrat a rozumem jsem rozdávala rady. Nikdo mi nebyl lhostejný a činilo mi radost pomáhat lidem.
Nepotřebovala jsem korunu, abych zářila jako slunce, ani služebnictvo, abych se o sebe dokázala postarat. Jen svého rytíře. Toho, který přiklusal na nádherném koni, kdykoli se na obzoru objevil náznak nebezpečí a viděl mě přesně takovou, jaká jsem. A miloval víc, než svůj život. Miloval, protože ve mně viděl dobro, vnitřní krásu i jedinečnost. Byl mojí nedílnou součástí, oporou, láskou a také ideálním manželem do budoucna a jednou snad i otcem našich dětí.
Ale jednoho rána jsem se probudila a zjistila, že tohle všechno byl jen sen. Sen, který se pro mě stal příliš běžnou součástí života a který vystřídala realita tak krutá, až mi vehnala slzy do očí. Ze mě se opět stala obyčejná dívka s pošramoceným sebevědomím, divným obličejem a kupou špatných vzpomínek, které se za tmy vracejí a koušou pořádně hluboko. Dívka, bez které se už dost lidí obejde a ona skrývá pod vlasy svou tvář, protože nemá ráda pohledy všech těch lidí, kteří nevidí její jedinečnost, ale myslí si, že je divná.
A on? Už vím, že ani v jeho očích nejsem krásná princezna a to hrozně bolí. Miluji ho víc, než sebe, ale sny jsou pryč a tolik se mi po nich stýská.
Chci zpátky svoji pohádku!
Prosím.
