Štvanice vás nenechá vydechnout

Pátek v 18:46 | Karin |  Čtenářský deník
ŠTVANICE VÁS NENECHÁ VYDECHNOUT
****
Loupeže s humorem

Janet Evanovich, Lee Goldberg: Štvanice. Překlad: Alžběta Lexová, Mystery Press, Praha 2017.

Druhá kniha začínající série Nick Fox a Kate O'Hareová[1] vás vrhne rovnou do akce. Nečekejte zdlouhavé představování postav, nebo popisy prostředí. Hned v první větě je výbuch banky předzvěstí, že v podobném duchu bude celá kniha - exploze, loupeže, střílení, kradená auta, honičky, tajné komory, převleky, odposlechy, lámání kostí a výhružky… Nejedená se ale jen o nezáživné popisy přestřelek, ale akce je dokonale vyvážena příběhem a celé je to okořeněno vtipnými dialogy.

Ústřední dvojici tvoří jeden z deseti nejlepších zločinců součastnosti Nick Fox. Samolibý, bohatý, geniální a samozřejmě pohledný. Čtenáře si rychle získá svou nápaditostí. Místo toho, aby za minulé skutky seděl ve vězení, pomáhá FBI řešit nejobtížnější případy. Nick není typický zloděj, hledá výzvy, rád se předvádí a má i smysl pro estetiku: "Hodnotu umění pro mě určují tři věci - kdo ho vlastní, jak obtížné je ho ukrást a jaké pocity ve mně vyvolává. Jeho tržní hodnota a výnosnost jsou až na posledním místě."[2] Parťákem je mu Kate O'Hareová, jedna z nejlepších agentek, která mu byla pět let v patách, než ho dopadla a poslala za mříže. Tudíž je jím tak trochu posedlá (a to i fyzicky) a navíc je přesvědčená o tom, že ho dovede ohlídat, ačkoli on ji nejednou překvapí. Připomíná mi trochu Sandru Bullock ve filmu Slečna drsňák - divoká workoholička, úzkostně lpící na zákonech, která o sebe příliš nedbá. Bohužel se autoři nevyvarovali typických klišé - policistka snídá míchaná vajíčka, cpe se hamburgery a veškerá její profesionalita je ta tam, jakmile se na obzoru objeví Nick, ze kterého se jí podlamují kolena, a přesto si ho nechce pustit k tělu. Jiskření mezi nimi je však jen okrajovým motivem.

Jsou postaveni před nelehký úkol - někdo z muzea ukradl bronzového kohouta z dynastie Čching, o jehož navrácení usiluje čínská vláda. Dvojice musí najít pachatele, sestavit tým připomínající Dannyho parťáky a navrátit ukradenou sochu muzeu. Štvanice probíhá napříč světovými metropolemi (Los Angeles, Skotsko, Šanghaj, Palm Beach, Montreal, Washington). Jestli mám něco vytknout, tak prvoplánovost některých postav. Ústřední zlosyn působí ploše a bohužel ani o ústřední dvojici se toho, pokud jste nečetli předchozí díl, příliš nedovíte.

Janet Evanovich je americká bestsellerová autorka a Lee Goldberg úspěšný scénárista. Takže pokud hltáte americké krimi seriály, Štvanici si užijete. Vyprávění je lineární, bez zbytečných vsuvek, jedna akce střídá druhou, a když se něco může zvrtnout, samozřejmě se to stane. Přesto není čas na nějaké obavy o hrdiny, protože tak nějak tušíte, že se z problému buď vykecají, nebo vystřílejí. Rychlému tempu napomáhají i dialogy, které vás zaručeně pobaví.
Není to kniha, nad kterou by zaplesalo srdce vysokoškolského profesora literatury, je to kniha pro masy. Nebudete nuceni nad ní přemýšlet dlouho do noci, protože každá trable je na poměrně krátkém úseku vyřešena. Je to kniha pro obyčejné smrtelníky, kteří přijdou unavení z práce a chtějí se uvolnit. Je to kniha, kterou i maminka na mateřské zhltne za dvě odpoledne s báječným pocitem, že si odpočinula a pobavila se (tak jako já).

Za recenzní e-knihu velmi děkuji nakladtelství Mystery Press.
Knihu zakoupíte na eshopu nakladatelství.


 

Vílenka modrokřídlá

Knihkupectví Barvič a Novotný vyhlásilo prima soutěž o nejnovější knihu z pera J. K. Rowling - Fantastická zvířata (Původní scénář). Úkolem bylo vymyslet vlastní zvířátko. Zadařilo se, líbilo se, a tak se musím pochlubit svým výmyslem. Nebo to není jen fabulace? Co myslíte, mudlové?

Vílenka modrokřídlá (Fairy blue alarum)
Jedná se o velmi plaché tvory, o kterých se dlouho nevědělo, neboť jsou pro dospělé ve většině případů neviditelné. Objevují se v bezprostřední blízkosti právě narozených dětí a nemluvňat. Dříve se věřilo, že se jedná o takzvané strážné anděly, nebo u větších dětí o imaginární kamarády. Jednou ze schopností Vílenek je totiž regenerace a uzdravování. Zatímco Vílenky zelenokřídlé se starají o rostliny a stromy, Vílenky modrokřídlé pečují o lidi. Bylo prokázáno, že děti, v jejichž pokojíčcích žijí, trpí mnohem méně na bolesti bříška, lépe usínají, méně je trápí prořezávání zubů a podobně. Vílenky vyhledávají děti, neboť jsou neodolatelně přitahovány jejich smíchem, který dodává energii modrým křídlům Vílenek. Bez dětí by tyto bytosti přišly o schopnost létat. Vyluzují škálu zvuků od pískání po broukání, dokonce jsou schopny smíchu. Proti nenechavým ručičkám jsou chráněny řadou vysunujících se ostnů na zádech. Tyto zbraně využívají i jako obranu proti dospělým, kteří by chtěli dítěti ublížit.
Vílenky jsou velmi drobné, dorůstají přibližně pěti centimetrů, kůži pokrývají šupiny, hlavu zdobí dlouhé zašpičatělé uši, velké modré oči, tenké končetiny jsou zakončeny drápky, které jim umožňují se přidržovat na ramínkách svých svěřenců, ze zad jim vyrůstají dva páry typicky namodralých křídel, podle kterých dostaly své jméno. Živí se drobným ovocem, ale nepohrdnou ani sladkým čajem.

Po boku dětí zůstávají různě dlouhou dobu. Jsou známy případy, kdy se bytosti s člověkem tak sžily, že zůstaly po jeho boku napořád. Kouzelníci je obvykle vidí delší dobu, než mudlové. A jak poznat přítomnost Vílenek? Pokud dítě již v kolébce sleduje něco za vaším ramenem a směje se, rozhodně s vámi bydlí i Vílenka.

Oficiální poster k Temné věži

19. března 2017 v 18:36 | Karin |  Stephen King
V českých kinech bychom se filmu měli dočkat 27. 7. 2017.

 


Sbírka dosud nepublikovaných esejů Stephena Kinga vyjde v září 2017

7. března 2017 v 21:22 | Karin |  Stephen King
Přinášíme vám čerstvou novinku. Tak čerstvou, že se správci facebookového profilu nakladatelství Beta nejspíš ještě kouří z klávesnice. V září vyjde dosud nepublikovaná sbírka esejů Stephena Kinga, která se v originále jmenuje Danse Macabre, tedy Tanec smrti a vyšla již v roce 1981. Zabývá s žánrem hororu napříč médii, tedy v tisku, rozhlase, filmu a komiksu, a také vlivu, jaký mají tehdejší společenské obavy a úzkosti vliv na žánr. King také zkoumá, jaké vlivy působí na jeho vlastní tvorbu a zajímavé textové žánry 19. a 20. století.
Žánr hororu zkoumá i z historického hlediska (ve viktoriánské éře) a především mezi lety 1950 až 1970. Je to vlastně taková anatomie hororu (jak trefně knihu pojmenovali ve Francii). Více informací naleznete na anglické wikipedii.
Nezbývá mi, než konstatovat, že se máme na co těšit. King již svým dílem O psaní dokázal, že i jeho nebeletristické texty jsou přínosné.
Budeme vás informovat o dalším vývoji událostí. A v září si s králem hororu zatančíme!

Před usnutím políbím nebe

2. března 2017 v 20:00 | Karin |  Téma týdne

Před usnutím políbím nebe
přímo nad tvýma očima
a na rtech zalechtá mě
vůně heřmánku.

Před usnutím hladím dívku růžolící
nadoblačnou krásu
a sleduji
jak vdechuje sny.

Před usnutím pofoukám křídla
složená vedle drobného těla
zářící do tmy ložnice
duhovými barvami.

Před usnutím zakryji
dečkou utkanou z pavučin
malou vílu objevující svět
velkýma modrýma očima.



První procházka s miminkem

6. února 2017 v 11:55 | Karin |  Máma na plný úvazek
Natěšeně jsme vyčkávali ten den, kdy poprvé vezmeme náš poklad ven a necháme malou princeznu poprvé pohladit slunečními paprsky, vychutnat vůni babího léta... Byl mimořádně teplý začátek září, když se narodila. Doma jsme ji měli tři dny pěkně schovanou, aby nám ji náhodou vítr neo(d)foukl, ale jelikož začala mírně žloutnout, bylo třeba ji vyvézt ven.
Můj drahý muž se hned ráno osudného dne chopil plánování té nejbezpečnější, nejhezčí a nejklidnější trasy. Počínal si jako zkušený taktik, div že si nevzal na pomoc mapu Brna, aby si vše zaznamenal barvenými fixami. Dítko bylo nakrmeno, nastal první problém. Do čeho toho drobečka oblečeme? Dvě hlavy ví víc, než jedna? Přece nebudeme potupně volat prarodiče o radu. Ne, máma přece nejlíp ví (nebo si to aspoň myslí). Venku bylo nějakých dvacet stupňů. Katrinka (to je to naše poupě) dostala overal s dlouhým rukávem, tenkou čepičku, samozřejmě rukavičky (tatínek jí rukavičky sundával maximálně před koupáním), zabalili jsme ji do zavinovačky a hurá mohlo se jet!
Jen co jsme vytlačili kočárek před branku, nastal problém. Muž, taktik, sice přesně naplánoval trasu, ale už neurčil, kdo bude řidič. Chvíli jsme tedy tlačili kočárek každý jednou rukou, což se ukázalo jako nepohodlné a trochu nebezpečné. Následně jsme se střídali asi po pěti minutách, vždy s argumenty odpovídajícími našemu věku i novému postavení jakožto hlav rodiny: "Už jsi ji měl dlouho, teď zas chvíli já." "Pujč mi ji taky, já chci tak tlačit kočárek."
Sluníčko svítilo, dítko spinkalo a oba dospělí koukali do kočárku. Takže poměrně brzy začali narážet do obrubníků, stojících automobilů, vystouplých kanálů. Bylo třeba to zorganizovat! Kdo tlačí, kouká do kočárku. Druhý je navigátor, který včas hlásí zatáčky, překážky, chodce. Tak trochu rallye styl. To bylo dobrodružství!
Ukázalo se, že tatínek nevzal v potaz možné převýšení terénu a tedy když jsme jeli z docela prudkého kopce, rázně převzal řízení a s argumentem: "Přece ji nemůžeme vézt hlavičkou dolů! Vždyť se jí překví mozek!" zkoušel, jestli je jednodušší z kopce vézt kočárek jen po zadních kolečkách s předkem zvednutým do roviny, nebo jít pozadu, aby hlavička dítka byla v bezpečné výši.
Byli jsme spokojeni. Hrdě jsme si vykračovali, prsili se. Jsme rodiče. He! A kdo je víc?! Pojďte, nakoukněte do kočárku a klekněte na kolena v němém úžasu... A tu proti nám maminka tlačí kočárek se dvojčátky, jen o pár měsíců staršími. Nakouknu a vidím, že ti dva kloučci si tam leží odkrytí, jen v bodýčku s krátkým rukávem, nožky holé, spinkají... "Miláčku," oslovím muže, když je zkušená matka z doslechu, "nemůže jí být trochu horko?". A tak zastavujeme, odstrojujeme chudáka dítě a říkáme si, jak teď už budeme vědět... Ale nebudeme. (Prarodiče na první procházce polovinu cesty couvali, aby vnoučeti nesvítilo slunce do očí :-D ).
Neustálé dilema, zda nechat na dítě svítit slunce, nebo ne; když byla venku poprvé 0, s babičkou jsem si vyměnila pět zpráv o tom, jestli dát dítěti kombinézu, fusak a co pod to... Být rodičem je občas vážně sranda :) .

Joe Hill - Ohnivý muž. Nejlepší kniha syna Stephena Kinga.

31. ledna 2017 v 14:18 | Karin |  Čtenářský deník
Joe Hill: Ohnivý muž. Beta - Dobrovský, 2016. 659 stran.

O tom, že se syn velkého Stephena Kinga potatil, už delší dobu nikdo nepochybuje. Jeho povídková kniha Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy získala prestižní ocenění za povídkovou tvorbu, podle románu Rohy vznikl stejnojmenný film s Danielem Radcliffem v hlavní roli. Je štěstí, že má King kvalitně píšícího nástupce. A románem Ohnivý muž se Joe Hill usadil vedle svého otce na pomyslný literární trůn.
Ohnivý muž je dramatickým příběhem těhotné ženy v postapokalyptické době. Rozklad světa se stává spíše kulisou a my jsme svědky toho, jak nákaza odkrývá to nejhorší i nejlepší, co v lidech je. Dračí nemoc se šíří po celém světě, oběti hoří zevnitř přímo na ulicích. Vznikají nekontrolovatelné požáry, nikdo neví, jak se nákaza šíří. Bývalá zdravotní sestra Harper se infikuje nebezpečným virem při práci v nemocnici. Harpeřino manželství se zdá bez jedinné poskrvny do chvíle, než na sobě hrdinka objeví první známky dračí plísně - černé spirály na kůži jakoby poprášené zlatým práškem. Z milujícího manžela se stává agresivní maniak, který chce připravit o život nejen ji a jejich nenarozené dítě, ale všechny nakažené "hořáky". Konec světa je také ideální doba pro rozvoj sekt a matka Carol jakoby z oka vypadla té bláznivé fanatičce z Kingovy Mlhy. Prostor je věnován i postvení jednotlivců proti mase (a to nejen nakažených proti zdravým).
"Lidi, kteří mají moc, si vždycky umějí ospravedlnit hrozné věci ve jménu většího dobra, jedna vražda tam, trošku mučení sem. Věci, které byly nemorální, kdyby je udělal obyčejný člověk, začnou být morální." Postavy působí plasticky, uvěřitelně, výrazněji vystupují ženy a děti, mužským hrdinům není dán takový prostor. Joe Hill přiznává, že jedním z lidí, kteří jej inspirovali je i jeho otec.
"Zapomněly, kdo jsou. Zapomněly svá jména, hlasy svých matek, tváře svých otců." Ten odkaz na Temnou věž musí praštit do očí každého.
Autor umí velmi zdařile navodit atmosféru. "Stromy byly jen duchové sebe samých v kouřovém světě přikrytém nízkými mraky a padajícím sněhem. Umírající odpoledne byo cítit borovými šiškami pálenými v popelníku."
Nechybí ani ironie. Jak poznáte, že je konec světa? "George Clooney vzplál na humanitární misi v New Yorku."
Jestli bych měla něco vytknout, tak snad jen prvplánovitost romantické linky.
Je poznat, že si grafik s obálkou vyhrál a pochválit musím i překlad a redakční práci (chybiček je tam pramálo).
Joe Hill pracoval na románu čtyři roky a je to znát. Je to napínavé, uvěřitelné čtení, které ve vás nezanechá jen dojem z dobře napsaného příběhu, ale je i zajímavou sociální sondou. Opravdu znamená manželství "v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?". A bude Harper schopná odnosit dítě, i když je nakažná? Kde končí lidská morálka ve světě bez zákonů? Co všechno s lidskou psychikou svede strach a manipulace? A jak důležité je ve zničeném světe přátelství?
Joe Hill prostě píše skvěle a já se těším, s čím dalším ještě přijde.

Recept na tiramisu (pro čerstvé rodiče)

28. ledna 2017 v 10:04 | Karin |  Máma na plný úvazek
Můj drahý muž měl na konci září svátek. Řekla jsem si, že ho přece nemůžu odbít kupovaným dortem a s třítýdenní dcerou určitě zvládnu nějaký jednoduchý dezert. Třeba tiramisu, jehož příprava zabere chviličku. Tak tedy "Jak udelat tiramisu?"
A) Uvařit silnou kávu. Vzít vejce, oddělit bílky od žloutků. Žloutky s cukrem vyšlehat do pěny, přidat mascarpone, vmícháme sníh. Piškoty namočíme do kávy s Amarettem. Skládáme do formy - piškoty, krém, piškoty, poslední vrstvu posypeme kakaem.
B) Přijít s dítětem z procházku. Dítě spí v kočárku. Vypadá to, že bude spát dlouho. Vyndat vajíčka z lednice, nachystat dvě mísy a recept. Dítě je vzhůru. Přebalit. Nakrmit. Dítě nespolupracuje. Odbrknout. Dítě nebrká. Houpat. Dítě začne brečet. Přebalit. Dítě brká. Vozit v kočárku přes práh a vykládat nesmysly o tom, že dnes bude v osm večerka. Dítě přebírá otec. Uklidit nádobí a ten bordel z linky, který tam tatínek nechal, když chystal oběd. Dítě spí. Oddělit bílky od žloutků. Umíchat žloutky s cuktem do pěny. Dítě řve hlady. Nakrmit. , Odbrknout... Napsat status o tom, že tiramisu je nad vaše síly ;-) a doufat, že dítě usne aspoň v jedenáct, abyste to v noci mohla dodělat.

A k tomu jeden úžasně povedený gif:

Ediční plán nakladatelství Knihy Beta přinese nové "kingovky"

26. ledna 2017 v 9:58 | Karin |  Stephen King
Nový ediční plán nakladatelství Knihy Beta na první polovinu roku 2017 slibuje úžasné počtení. Jak už je tradicí, Beta jako výhradní vlastník autorských práv vydává každoročně několik knih Stephena Kinga - ať už jde o nově přeložené, nebo beznajně vyprodané tituly. Do června 2017 se můžeme těšit na knihu Čtyři po půlnoci, která v originále vyšla jako celek, Beta ji již podruhé vydává na dvě části po dvou povídkách. První kniha vycházející hned v únoru obsahuje povídky Časožrouti a Skryté okno do skryté zahrady. Že vám název druhé povídky něco říká? Povídka byla v roce 2004 zfilmována (v češtině jako Tajemné okno) a roli podivínského spisovatele žijícího na samotě u jezera si střihl úžasný Johnny Depp. Film rozhodně stojí za shlédnutí a povídka za přečtení.
Druhá kniha naplánovaná na květen obsahuje Policajta z knihovny a Slunečního psa. Dokonce i se stylovou obálkou. Co mě od koupi odrazuje je brožovaná vazba. Jsem fanoušek Kinga, svoje knížky si hýčkám, ale když přečtete čtyřsetstránkovou knihu v měkké vazbě, je to na ní hned poznat. Navíc jsem po první části knihy onehdy tak zatoužila, že jsem na bazaru zakoupila pevnou vazbu (a stála mě přes pět stovek). A jsem za to ráda. Mám pocit, že neznám moc fanoušků Kinga, kteří by se v Beťáckých měkkých vazbách vyžívali...
A aby toho nebylo málo, bude i dotisk druhé části Temné věže - Tří vyvolených. Třikrát sláva.
Více o chystaných novinkách od Bety naleznete na jejich stránkách zde.

Jsi mé přání vylovené z úst začarovaného tvora

Chtěla by ti říct strašlivě moc věcí. Možná vzít kytaru, pokoušet se drnkat a složit ti báseň. Napsat ji pak křídou na chodník před náš dům. Umazat si kolena.
Stála na nádraží, mžourala a pokoušela se přečíst odjezdy autobusů. Kousala si spodní ret. Zlobivá holka. Lidi do ní vráželi, neomalenci. Připadala si děsivě sama. Zebou ji nohy, protože má špatný boty plný děr. Zachumlá se do kabátu, přitahuje si ho blíž k tělu. Venku fouká vítr, pohrává si s jejími vlasy černými jak havraní peří. Klopí oči. Rozžíná se pouliční osvětlení a na ni to působí jako kouzlo. Oranžové světlo kreslí do mlžného oparu čáry. Ona vrhá stín jako kdokoli jiný. Žádná křídla, příteli.
Čelo mačká na studené okno pozorujíc ubíhající krajinu. Míjí domy, ve kterých si nejspíš někdo připravuje večeři; zahrádky o které se nikdo nestará, protože co nevidět zapadnou sněhem; spěchající automobily se předhánějí v nekončícím závodu. Pije čokoládu z plastového kelímku. Myslí na jeho ruce. Odpočítává minuty.
Díváš se do nebe a pláčeš pro hvězdu. Víš, že ji nikdy nedostaneš. Jednou se však podíváš dolů - a tady je, září Ti v dlani.

Jsi moje hvězda...moje splněné přání vylovené z úst začarovaného tvora (z nějakého důvodu si myslím, že to byla žába).

Fanatismus

17. ledna 2017 v 8:22 | Karin |  Téma týdne
První co mě napadá, když se řekne fanatismus, je nebezpečí. Slepá víra vymykající se kontrole je děsivá. Lidská masa, dav, je nebezpečný a mnohdy smrtící.
Člověk přestane myslet sám za sebe a řídí se nadiktovanými pravidly, které pojal jako svoji mantru. Ignoruje veškeré logické námitky a reaguje na ně agresivně.
Nebudu tu psát o fanatismu spojeném s vírou, politikou, nebo sportem. Nebudu psát o tom, že je můj brácha fanatický hráč počitačových her. Nenávisti je všude kolem dost.
Já fanaticky miluji. Milovala jsem amerického herce Paula Walkera. Opravdu jsem byla posedlá úžasně pubertálním způsobem a vylepovala si jeho fotky do školních skříněk, tapetovala s nimi pokojík a klidně každý den koukala na filmy s ním. Pak umřel. Ve stejný rok mi umřela i babička, která mi jako malé vyprávěla pohádky o vílách a tak jsem se fanaticky zbláznila do víl, elfů, motýlů a nalezla znovu víru, že existují. Jsem fanaticky zamilovaná do rockové kapely, sedmikrásek... A nejvíc jsem zamilovaná do svého muže, dcerky a rodičů. A tak je to správně. Zaslouží si, abych se pro ně rozkrájela, dala jim své srdce a nic za to nechtěla. A bránila je zuby nehty.

Michael Andreas Ende - Děvčátko Momo a ukradený čas

8. ledna 2017 v 10:13 | Karin |  Čtenářský deník
Michael Andreas Ende je znám především pro svůj nesmrtelný Nekonečný příběh. Stejně jako jeho otec, Edgar Ende, se zabýval filosofií a pomocí svých knih celý život bojoval proti tzv. "bezvýznamnosti světa". Podle něj se mezi lidmi začíná šířit tzv. "nicota", která připravuje svět o fantazii a romantiku.
Děvčátko Momo a ukradený čas

Kniha vyšla německy v roce 1972, česky v Albatrosu roku 1979 a 2005. Za svůj pohádkový román obdržel Cenu německé dětské knihy. Roku 1987 byla kniha převedena také do filmové podoby. První české vydání ilustrovala Květa Pacovská, žákyně Emila Fily, její práce získala řadu ocenění na celém světě, včetně Ceny Hanse Christiana Andersena (1992).
Ústředním motivem knihy je osamocené dítě v konzumní společnosti, která ničí základní lidské vztahy, jako je přátelství a láska.
Kniha je rozdělena do tří dílů a jednadvaceti kapitol. Děj se odehrává ve velikém městě. Na jihu toho města leží zbytky amfiteátru, ve kterém se v jedné z komůrek ve zdi zabydlelo děvčátko Momo. Nikdo nevěděl, kolik je holčičce let, měla neposlušné černé vlasy a veliké krásné oči. Chodila v dlouhé sukni z křiklavých záplat, a aby jí nebyla zima, nosila staré pánské sako. Sama si vybrala jméno a utekla z dětského útulku. Holčička ale nezůstala sama, sousedé ji chodili navštěvovat a různě jí pomáhali. Uměla totiž něco zvláštního - uměla naslouchat lidem jako nikdo jiný. A nenaslouchala jen lidem, ale také zvířatům, dešti a větru v korunách stromů. Všechno k ní mluvilo vlastní řečí. Momo se stala rádkyní lidí z města. A děti si s ní rády hrály.
Našla si dva nejlepší přátele - starého Beppa Koště, metaře. Mlčenlivého a hodně přemýšlivého muže. Druhý nejlepší přítel byl mladý Gigi, který si hrozně rád vymýšlel a snil že jednou bude bohatý a slavný.
Momo skoro nic nepotřebovala, jediné bohatství malé Momo byl čas a její přátelé.
Pak se ve městě objevili šedí muži. Jen Momo je zpozorovala. Měli šedé tváře, šedé oblečení, tvrdé klobouky a kouřili šedé doutníky. Také se v jejich blízkosti vždycky ochladilo. Šedí muži chtěli lidi připravit o jejich čas. Šedým mužům se úspěšně dařilo přesvědčovat lidi, že mají pracovat stále rychleji, aby uspořili čas a později si ho užili. Lidé nemají čas cokoli oslavit, snít a natož pak chodit za Momo, aby jim naslouchala. Začali pracovat pro peníze a ne pro lásku k práci.
"Jako by nikdo nepozoroval, že si ve skutečnosti něco jiného, cenného odpírá, zatímco šetří čas. Nikdo nechtěl přiznat, že jeho život je stále chudší, jednotvárnější a že je v něm pořád víc chladu. Kdo to přesto pociťoval neobyčejně zřetelně, byly děti. Neboť ani pro ně teď nikdo neměl čas. Ale Čas je Život. A Život přebývá v srdci."[1]
Momo se rozhodne navštívit své dospělé přátele, ale ti ji odbydou, a ačkoli slíbí, že se za ní zastaví, nikdo si nenajde čas. Večer ji navštíví šedý muž. Má pro ni spoustu krásných věcí, které jí chce dát za to, že nebude své staré přátele zdržovat. Nakonec se jí přizná, že lidem čas loupí, skladují ho v trezoru, jinak by zemřeli hladem.
Do amfiteátru přišla za Momo velká želva, na jejímž krunýři se objevil nápis, aby ji Momo následovala. V tu samou chvíli po ní vyhlásili šedí muži pátrání, takže ji želva zachránila. V ulici Nikdynebyla v domě Nikdenení našli mistra Hóru, strážce času.
Šedí muži dostanou strach, že Momo od mistra dostane nějakou zbraň a tak se rozhodnou ji připravit o přátele. Čas pro ni pak bude jen břemenem, když bude pořád sama. Mistr Hóra vysvětluje Momo podstatu šedých mužů.
"…vznikají a existují z něčeho, co je mrtvé. Stravují čas patřící lidem. Ale tento čas jako by zemřel, jakmile je o něj připraven jeho skutečný vlastník. Neboť každý člověk má svůj vlastní čas. A tento čas je živoucí a znamená život jen tak dlouho, pokud svému vlastníku opravdu patří."2
Lidský čas sídlí v srdci v podobě překrásných, omamně vonících květů. Šedí muži je loupí, zmrazují, ulamují jim lístky, suší je a z nich si pak stáčejí své doutníky. Momo se podaří dostat do jejich zásobárny a zabránit jim, aby se dostali dovnitř. Šedí muži se rozplynou a všechen ukradený čas se vrátí zpět do lidských srdcí.

Jana Čeňková píše ve své knize Vznik a vývoj žánrové struktury literatury pro děti a mládež, že: "V poslední třetině 20. století se postavy sirotků a opuštěných dětí přesunuly do pohádkových románů a jejich osud byl zřetelně konfrontován s osamělostí a cizotou technokratické společnosti."
Osamělé dítě zachraňuje svět, který odmítá fantazii, lásku a porozumění a v důsledku toho se dostal na pokraj zkázy.
Momo, která si rodiče nepamatuje, po nich nepátrá, ani je nepostrádá. Netušíme, kde vyrůstala, ale zdá se velmi moudrá a rozumná.
Ende zde tematizuje dopad konzumní společnosti na děti - dospělí jim kupují drahé hračky, aby jim dokázali, jak je mají rádi, ale s takovými hračkami si děti neumí hrát, protože nepodněcují jejich fantazii.
V knize od sebe reálný a fantastický svět není nijak oddělen, šedí muži se pohybují v normálním městě.
V knize se opět objevuje postava želvy, jako v Nekonečném příběhu, symbolizuje jak dlouhověkost, trpělivost, životní moudrost, tak i vytrvalost. Želva je zde aktivním hrdinou, na rozdíl od Nekonečného příběhu pomůže hrdince a zachrání ji před šedými agenty.
Mistr Hóra mění svůj vzhled od mladíka po starce a dává tak najevo svoji časovou nezařaditelnost. Zdá se být personifikovaným věčným trváním času. Není však stvořitelem času, ale pouze jeho správcem.
Květy času symbolizují čas sám, jeho průběh obsahující zrod i zánik. Momo ve chvíli uvadání květů poznává pomíjivost. Zároveň si ale s každým novým květem uvědomuje nekonečnost času. Ende v tuto chvíli apeluje na čtenáře. Vybízí je k tomu, aby se nezabývali jen minulostí a nemysleli jen na budoucnost, ale aby vnímali i krásu a sílu přítomnosti, právě míjejícího okamžiku.
Tematizuje se tu také smrt. Mistr Hora je dotázán, zda je Smrt. Odpovídá na to vyhýbavě: "Kdyby lidé věděli, co je Smrt, nebáli by se jí." Želva, která mistra doprovází, bývá vnímána jako symbol nesmrtelnosti. S umíráním se Momo setkává na místě, kde čas vzniká. Pozoruje obrovské kyvadlo nad vodou. Vždy, když se přiblíží k okraji jezírka, vykvete na jeho hladině krásné poupě. Jakmile se kyvadlo začne vracet, květina uvadá a mizí. Když zvadne první květina, Momo se málem rozpláče. Pak ale zjistí, že s každým zhoupnutím kyvadla vznikne další květ a každý z květů se Momo zdá být tím nejkrásnějším. K času i životu patří vznik a zánik.
Kniha je věnována dětem od osmi let, ale podle mého názoru je tam řada odkazů pro dospělé čtenáře, které může četba motivovat k tomu, aby se zamysleli nad tím, jak nakládají se svými květy času.


1 M. Ende - Děvčátko Momo a ukradený čas. Albatros, Praha 1979. Str. 95.
2 M. Ende - Děvčátko Momo a ukradený čas. Albatros, Praha 1979. Str. 201.

Další články


Kam dál