Stephen a Owen Kingovi: Růženky (Ženy vládnou světu)

Sobota v 17:24 | Karin |  Stephen King
Svět jak ho známe, končí. Nastává apokalypsa. Ženy se po usnutí obalí do pavučinových kokonů, a pokud jsou probuzeny, svoji nelibost dávají nebezpečně najevo (většinou prvním ostrým předmětem, který je po ruce). Není znám původ choroby ani léčba. V malém městečku v Apalačských horách, kde sídlí ženská věznice, se schyluje k boji o jednu z vězenkyň - tajemnou Evie, která jako jediná žena může spát a probouzet se.

Po přečtení anotace jsem očekávala trochu typický příběh - téměř všechny ženy usnou, jen jedna zůstává vzhůru. Je zmatená, bojí se, jdou jí po krku. ALE tak to tentokrát není. Ona zmiňovaná Evie je nadpřirozená bytost, vyslankyně, femme fatale, obdařená mimořádnými schopnostmi a božským tělem. Je viníkem konce světa nebo jeho spásou? V knize jde především o konflikty mezi světem mužů a žen. Protože Aurora, jak chorobě přezdívají, postihuje jen něžné pohlaví, muži ztrácí manželky, dcery, matky… A nemohou s tím nic dělat. Když mají muži strach, chopí se buď lahve, nebo zbraně. Zatímco ONY bojují své vlastní bitvy v jiném světě bez mužů. Kingovi tentokrát střílí do vlastních řad - muži jsou totální kreténi, násilníci, narkomani, tyrani, kteří si (alespoň podle většiny vězenkyň) zaslouží bodnout šroubovákem do kolena.
"Snadno si dokonce uměla představit Nanu a oplzlého Billyho v šestnácti, jak se muchlují na zadním sedadle Club Cabu jeho otce. Jak jí dává francouzáky a zkouší ji, jestli se bude hodit na pozici první kuchařky a myčky lahví v jeho zaplivaném malém hrádku. Zapomeň na kreslení obrazů, Nano, padej do kuchyně a chop se pánví a hrnců. Poskládej mi oblečení. A snaž se v posteli, já si pak odříhnu, převalím se a usnu."

V knize se umně kombinují osvědčené vyprávěcí postupy - trochu post apokalypsa jako ve Svědectví, uzavřený svět jednoho městečka s pestrou škálou charakterů jako v Pod kupolí, vězeňské prostředí jako v Zelené míli (i s úlisným dozorcem), mysteriózní souboj dobra a zla, tvrdé ženské hrdinky. V krátkých kapitolách se střídají popisy osudů jednotlivých hrdinů. Bohužel mě místo kýženého napínání rychlé střídání vypravěčů mátlo, a než jsem se zorientovala, o kom je vlastně řeč, už se zase vyprávělo o někom jiném. V závěrečné třetině knihy jsou pak třeba v jedné větě zmíněni čtyři různí lidé a byla jsem dokonale zmatena, kdo ke komu vlastně patří, ačkoli je kniha na začátku opatřena soupisem postav (trochu jako v klasickém dramatu). ALE přesto musím napsat, že mě Kingovi mile potěšili (zejména první polovinou Růženek), napnuli, znechutili, rozesmáli i rozplakali. Upřímně - ženy vládnou světu a Růženkami je jim vzdáván hold.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Beta, na jejichž eshopu knihu můžete zakoupit.
A tentokrát musím napsat, že obálka (převzatá z originálu) je perfektní!
Hodnocení: 85 %

Stephen King, Owen King: Růženky. Beta-Dobrovský, 2018. 710 stran. Překlad Linda Bartošková.

Je to jako pohádka. Byl jednou jeden král a ten měl dva syny. První z nich je českým čtenářům známý jako Joe Hill a jestli jste ještě nečetli Ohnivého muže, napravte to. Druhý syn, Owen, je spoluautorem Růženek. Těžko říct, které pasáže jsou jeho dílem (někde jsem četla, že napsal asi jen 20 % knihy?). Vychoval si Stephen následníky trůnu? Musíme si ještě chvíli počkat.
 

Soutěž pro knihomoly o bestseller Do vody - máme vítěze

25. října 2018 v 11:44 | Karin |  Máma na plný úvazek

Editováno 11.11.2018

Soutěž ukončena - pomocí generátoru náhodných čísel byla vylosována

1. Lucka

2. M.artina_mk


A k tomu Vám přihodím i jednorázovou 15% slevu v síti knihkupectví Kosmas při nákupu nad 300 Kč, záložku a placku Kosmas.
Pravidla jsou úžasně jednoduchá
  • Okomentuj libovolný článek na blogu (nalevo v menu najdeš odkazy na ty nejnovější)
  • Pod tento soutěžní příspěvek napiš: "Soutěžím" a samozřejmě nějaký kontakt na sebe (e-mail, odkaz na blog, fb…)
  • Můžeš samozřejmě olajkovat i facebookovou stránku. Za každý palec nahoru dostanou toulavé kočky jednu kapsičku (dostanou ji i tak, musíme zachránit svět a zabavit dětiMrkající)
  • Můžeš o soutěži říct i kamarádům (pokud bude víc než 15 soutěžících, přidám druhou výhru)
Vyhlášení bude 11. 11. 2018.

Akademie vyvolených (K. C. Archer)

24. října 2018 v 20:40 | Karin |  Čtenářský deník
Young adult pro dospělé se svéráznou hlavní hrdinkou, která dostane druhou šanci. A ve škole se musí naučit nejen ovládat své schopnosti, ale i temperament.

Hledáte nové zpracování románu pro "mladé dospělé" ze školního prostředí? Co když budou tentokrát v lavicích sedět telepati, empatici, pyromani a jasnovidci?

Teddy je čtyřiadvacet a stále bojuje sama se sebou. Bydlí u rodičů v garáži, nemá práci, ale zato měla talent na hraní pokeru. Než jí byl zamítnut vstup po kasín. Při útěku z tajné návštěvy jednoho z nich, jí tajemný muž nabídne možnost studovat na akademii pro vyvolené. Její talent na hraní pokeru není náhoda - ovládá astrální telepatii. Během prvního roku studia na tajné univerzitě bude vycvičena nejen v ovládání paranormálních schopností, ale i schopnosti empatie, detektivní práce a v neposlední řádě projde tvrdým fyzickým výcvikem. Až absolvuje, bude zachraňovat lidské životy… nebo bude jen pěšákem na velké šachovnici?

Podle anotace se může zdát, že jde o další knihu ve stylu Divergence, čtyřiadvacetiletá dívka má ale dospělejší pohled na svět. Je vtipná, inteligentní, pohrdá autoritami a vrhá se do všeho po hlavě. Stává se součástí týmu Zmetků, šestice mladých obdařených různými schopnostmi (pyrokinetikem počínaje a dívkou, která občas umí předpovědět smrt konče). Teddy se postupně učí zbořit obranou zeď kolem svého srdce a vybudovat novou k ochraně mysli. Na univerzitě pro výjimečné se vám totiž snadno dostane někdo do hlavy.

Můj názor: od prvních stránek se mi zamlouvala svéhlavá hlavní hrdinka, která zůstávala až do konce knihy svá. Bavily mě její poznámky na adresu opačného pohlaví i to, jak není schopná zvládat sílu svého nadání. V druhé polovině knihy se vydala po stopách vlastní minulosti a ukázalo se, jak je těžké rozlišit, kdo je přítel (a to i pro jasnovidce). Vyprávění se točilo kolem vztahů s novými přáteli, učiteli a poznávání sebe sama. Minulost Teddy je totiž velkou neznámou a jeden klíč k jejímu rozluštění se skrývá za branami akademie. Slibný rozjezd nové série.

"Dlaně se jí potily - ne, potila se celá, vlasy se jí lepily na čelo. Něco překleplo a ona zas ucítila ten důvěrně známý pocit zapojení, jaký mívala u pokerového stolu. Skoro jako by strčila prsty do elektrické zásuvky. Najednou viděla všechny karty v rukou všech studentů v celém sále.
Kárové eso, srdcová trojka, křížová šestka, listový kluk, srdcová dáma.
Trhla sebou, ale pak karty najednou zmizely a Teddy se ocitla pod palbou jiných obrázků. Viděla plakajícího Pyra v hlídkovém voze policie tu noc, co mu zastřelili rodiče. Viděla Jeremyho Leea, jak se jedenáctého září snaží dovolat své matce. Viděla Molly, jak proniká do uzavřené sítě CIA. A najednou jí došlo, že to jsou jejich vzpomínky."

K. C. Archer: Akademie vyvolených. Beta-Dobrovský, Praha, 2018. Ilustrace na obálce namalovala teprve třináctiletá Julie Fajmanová.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji milému nakladatelství Beta. Knihu zakoupíte s krásnou slevou na jejich eshopu. Doporučuji nahlédnout i ukázku.

Najdete mě i na Facebooku.
 


Zfetovaná duše - Zdeněk Horký

17. října 2018 v 19:58 | Karin |  Čtenářský deník
Sázení na zápasy, automaty, dluhy, šňupání pervitinu, vaření, prodávání, píchání, kradená auta, vězení.


Varovali mě, že to bude drsné čtení, ale nevěřila bych jak moc. Předně - nejde o vyfabulovaný příběh, ale o skutečné deníkové zápisky člověka, který si tím vším prošel. Zdeněk (v knize figuruje jako Zbyněk) je velmi inteligentní, ambiciózní mladý muž, který si chce otevřít na malém městě bar. Z nudy za pultem začne zkoušet sázení a automaty. Občas to vyjde, občas ne. Ale on má pocit, že to má pod kontrolou. Přijde o hromadu peněz. Jezdí s kamionem, okrádá šéfy a sám přijde na to, jak si přivydělat bokem. A pak mu jeho bratr nabídne drogy. Proč to nezkusit? Je přece borec… Ocitá se v začarovaném kruhu - drogy mu pomáhají zapomenout na dluhy a problémy. Během několika let přijde o všechno.

Deníkové zápisky začínají rokem 1998, končí během jeho pobytu ve vězení v roce 2012. Čte se to svižně, kapitoly jsou krátké a zaměřené jen na to nejdůležitější. Hrál jsem, prohrál jsem, hrál jsem dál, prohrál jsem ještě víc. Autor text neobaluje zbytečnými popisy, jde přímo k jádru věci. Je neuvěřitelné, jakými způsoby může člověk získat peníze na hazard a jak vysoké částky prohrát za jediný den.
"Máš tady padesát osm zmeškaných hovorů od manažera," vrtí hlavou Jiřina.
"To je v hajzlu, nevím, co mám dělat," vydechne v úzkosti.
Pět set třicet tisíc v minusu.
Poleje ho studený pot.

Pro Zbyňka nic není problém a nikdo mu nevymluví, že peníze ze sázek nezíská zpět dalším riskováním, že nemá svoji závislost na pervitinu pod kontrolou, že by se měl raději starat o malého syna. Právě rodina je jediná, kdo za ním vždy stojí a znovu a znovu mu všechno odpouští, starají se mu o dítě, o bar, dluhy, posílají mu balíky do vězení. Zatímco on je obelhává a mistrně jimi manipuluje k dosažení svého. Sympatické je, že alespoň ze svých chyb neviní ostatní, ale narovinu píše: jsem blbej.

Kdyby šlo o fiktivní příběh, bylo by mi ho líto, fandila bych mu. On je ale skutečný. Tak skutečný, že s jeho bratrem posedáváme na zahradě. Kvůli svému egu zničil nejen sám sebe, ale odnesli to i jeho nejbližší. Znovu a znovu. Má ještě vůbec šanci se změnit? Může mu ještě někdo věřit? Snad dokáže toho démona v sobě porazit už nadobro.
Přiznám se, že jsem měla ze sepsání recenze trochu strach, protože osobně znám lidi, o kterých se píše. Tímto jim děkuji za projevenou důvěru a samozřejmě za několik večerů strávených s dobře napsanou knihou. Chtělo hodně odvahy se tak otevřít. Dole naleznete odkaz na ukázku, doporučuji, abyste si ji otevřeli. Sami uvidíte, jak dobře se to čte a jak snadno vám na rukou naskáče husí kůže.

Knihu bych doporučila každému čtenáři, který se chce dozvědět, jak nebezpečná může být závislost. Zfetovaná duše by měla obsadit poličky ve středoškolských knihovnách, aby byli mladí lidé tímto způsobem včas varováni.

Zdeněk Horký, Markéta Bednářová: Zfetovaná duše. Triton, 2015.
Koupíte například přímo u Tritonu za krásných 183 Kč. Zde je i ukázka (jak Zbyňka od vaření pervitinu neodradí ani vědomí, že je sledován policisty z protidrogového).


Ztratila jsem sama sebe?

16. října 2018 v 14:30 | Karin |  Téma týdne
Byla jsem drsná, rocková princezna
co si malovala oči nocí
kecky měla místo mílovejch bot
a nic ji nerozhodilo.

A teď brečím jen proto
že nemám kamarádky v novým městě
vstávám čtyřikrát za noc
a jsem unavená.

Pak jsem byla víla
ač Smrt mi potrhala křídla
létala jsem s úsměvem
zasněná okouzlená.

A teď mám víly rovnou dvě
zrozené z mého srdce
a jakoby už na ničem jiném nezáleželo
než na jejich úsměvu a "mamijo".

Pořád jsem vášnivá, nezkrotná
pořád létám (po hrnku kafe)
a občas se mi stýská po mně samé.
JÁ je totiž někde schované.

Snad pod hromadou špinavých plen,
utřených nosíků, vypraných dupaček.
Musím být perfektní máma
a na má křídla sedá prach.

Brouky, ty poslouchali vaši rodiče a prarodiče

14. října 2018 v 12:18 | Karin |  Téma týdne
Nedávno jsem se musela pozastavit nad tím, že ve zprávičkách na déčku (ano, tohle jsou jediné zprávy, na které teď koukáme), museli/chtěli vysvětlit dětem, kdo to vlastně byli The Beatles. S manželem jsme se hned domluvili, že našim dětem to nikdo nebude muset objasňovat. The Beatles, Queen a AC/DC budou znát už od školky ;-).

Živě si vzpomínám na letní prázdniny u babičky, kde nás tenkrát bylo pět dětí a v chodbě stála hifi věž s gramofonem a kazeťákem. Náš děda měl tenkrát dvě krabice desek a učil nás. Pouštěl právě The Beatles, Queen, Elvise, ale i Matušku nebo povídky Šimka s Grossmanna. Právě na Brouky jsme tančili jako šílení a rychle jsme odposlouchali slova, i když mnohdy asi nedávala smysl. Skákali jsme po lavici a stole, hráli jsme na imaginární kytary a řvali Help! I need somebody. Volume jsme vytočili na maximum a řádili. To my jsme byli tou malou havětí. A Brouci jsou nesmrtelní.

Řbitov zvířátek - remake v dubnu 2019

13. října 2018 v 16:32 | Karin |  Stephen King
O Kingovi se mluví hodně a často. Teď se všichni těší na remake filmu Řbitov zvířátek.
Na úvod tedy pár slov k filmu z roku 1989: scénář napsal Stephen King (a sám si ve filmu zahrál kněze). Oproti předloze naštěstí není příliš mnoho změn, proto si troufám tvrdit, že je to na tu dobu skvělá podívaná.
Podívejte se na trailer.

Na scénáři k novému filmu už King nepracoval, ale jeden ze scénáristů je i autorem nové podoby TO. V hlavních rolích uvidíme Jasona Clarka a Johna Lithgrowa (toho určitě znáte). No a obrázek si udělejte sami. Tady je trailer.
Tak? Který film se vám víc zamlouvá? Nebo raději jen knihu?
Hej hou, tak jedem…

Ediční plán Bety - podzim 2018 přinese nového Kinga!

8. října 2018 v 18:46 | Karin |  Stephen King
Milovníci dobrého čtiva zpozorněte! Fanoušci toho šíleného mistra děsu, chystejte si peněženky a pište dopisy Ježíškovi. Tenhle podzim bude výživný.
Beta vydala nový ediční plán graficky zpracovaný v retro stylu. Rozhodně vám doporučuji ho omrknout, protože už od pohledu je to paráda!
23. října vyjdou Růženky (Spící krásky) z pera Stephena Kinga a jeho syna Owena. V překladu skvělé Lindy Bartoškové! Tentokrát se bude muset záhadná Evie vypořádat s faktem, že všechny ženy, kromě ní, usnou, obalí se do pavučin a pokusy je probudit dopadly dost krvavě. Proč právě ona zůstává vzhůru? (Cena 479 Kč). Z doslechu/přečtení recenzí ze slovenského Martinusu, kde už knížku nějakou dobu mají, jde o slabší dílo, na kterém jsou prý přesně poznat silné pasáže z pera otce a slabší, které připisují Owenovi. Inu, stejně si ji přečtu!

Kouzelná skříňka pro Gwendy je druhou novinkou Stephena Kinga (tentokrát mu pomáhal při psaní Richard Chizmar). Má jít o příběh o obézní dvanáctileté holčičce jménem Gwendy (kdo by to byl řekl). Tu osloví tajemný muž v černém (u Kinga přitom bývají spíš šedí strašáci - "Ozor na ada edeho"). Dostane od něj skříňku, s jejíž pomocí by mohla zničit svět. Cena 259 Kč.

V první polovině příštího roku se můžeme ještě těšit na OUTSIDERA.

Z edičního plánu se mi zalíbila ještě Holanďanka od Ellen Keithové. Obrázek pochází z facebookové stránky nakladatelství Beta.

Tady kočky dávaj dobrou noc

24. září 2018 v 20:21 | Karin |  Máma na plný úvazek
Je to devět měsíců, co jsme opustili Brno a přestěhovali se na Vysočinu, do města s necelými pěti tisíci obyvateli. Utekli jsme od davů, věčně zacpaných silnic a přeplněných obchoďáků. Ale vzdálili jsme se i od přátel a rodiny. Sami jsme zůstali jen na chvíli. Pro mě, která žila v Brně celý život, je pověstná laskavost lidí z Vysočiny hotovým zázrakem. Jsem zvyklá na život v anonymitě davu. Tady se ale zná každý s každým. Brzy jsem už zdravila prodavačky z cukrárny (jo, žijeme si tu v cukrovém rauši), drogerie, zverimexu... Ostatně tady se zdraví každý s každým, ať už cizák, nebo příbuzný. A když už vás někdo pozdraví a začne nakukovat do kočárku, logicky se dáte do řeči. A tak už vím, které paní měnili kyčelní kloub, která má kolik dětí a psů. A samozřejmě někteří ví o nás pomalu víc, než my sami. Stačí říct, že jsme ti noví ze zámku a hned každý ví, ve kterém bytě bydlíme a po kom.
Už na jaře, když tu bylo pálení čarodějnic, jsem si všimla, jak se tu lidé rádi potkávají. Když už se tu něco děje, sejdou se snad opravdu všichni. Jindy je to tu o víkendu jako po apokalypse.
Inu, sami jsme nezůstali. Brzy se ukázala laskavost sousedů a už jsme si přes chodbu vyměňovali dobroty i s recepty (moc milá byla moje sousedka, která nám napekla buchtu, když jsme instalovali kuchyni), zvali nás na chaty, radili nám, kam na houby a kde mají nejlepší maso. My jim na oplátku půjčovali mouku, krmili na zahradě morčata zbytky z kuchyně a dokonce i zachraňovali děti.
Máme velkou společnou zahradu ve vnitrobloku, která se každé slunečné odpoledne mění v miniškolku s dětmi od 15 do 2 let (teď už je tam i naše novorozená posila Amča). A když se někdo rozhodne grilovat, pozvou se k ohni všichni. Něco takového z Brna vůbec neznám, ač jsme vždycky žili na jeho okraji. Fungujeme jako komunita a je to moc příjemné. Jsem vděčná za každé milé slovo, které tu pro nás mají. Naše děti jsou tu šťastné (obzvlášť když běhají po zahradě v divoké smečce).
Pro naši malou zooložku je to tu ráj. Ve městě pod krásným barokním mostem teče řeka Oslava plná ryb a samozřejmě kachen, kterým chodíme házet rohlíky (v dobré víře jsem si studovala, čím se mají kachny krmit, ale když jsem jim házela nadrobno nakrájenou zeleninu, vysmály se mi). Pak jsme tu v jenom vchodě našli shromaždiště toulavých koček, které tam místní krmí. Inu, zapojili jsme se a teď máme na nákupním seznamu i granule pro kočky, ač žádnou nemáme. Nad námi je minifarma se spoustou zvířat, další kozy a ovce mají výběh u šroťáku a ještě o kousek dál jeden nadšenec chová chlupaté krávy a obrovské kozy. Sousedi nad námi mají na zahradě v králikárně dvě morčata a králíčka, takže ti dostávají odřezky zeleniny a ovoce. Navíc jsme tu v těsném kontaktu s přírodou, takže jsme v zámeckém parku potkali ježka, slepýše, veverky, žáby u kašny...
Miluju to tu, když jdu na houby, mám les hned za rohem. A když kouknu z okna, na ořešáku se nám tu prohánějí veverky. Žasnu.
Cesta k zero waste je tu snadnější, než ve velkoměstě (kupodivu). Bioodpad putuje morčatům nebo do kompostu, jezdí sem auťák s farmářskými jogurty ve skle, máme tu mlékomat a v zelenině jsem dokonce za ten látkový pytlík dostala banány zadarmo. Odřezky z masa putují vděčným kočkám. Ty nám tu dávají dobrou noc, protože jim nosíme večeře.
Tady. Na konci světa. V ráji.

Budu ráda za každý komentář :)

Ve stínech za zrcadlem (aneb O životě s psychózou)

23. září 2018 v 16:46 | Karin |  Čtenářský deník
Od nových sousedů se mi dostala do rukou zajímavá kniha - zpověď psychicky nemocného člověka.
Markéta byla do devatenácti let zdravá žena s talentem na jazyky a výbornými organizačními schopnostmi. Během pracovního pobytu v zahraničí zkolabovala a dostala se až na uzavřené oddělení v psychiatrické léčebně. Nevyhnula se jí svěrací kazajka, elektrošoky ani léčba silnými medikamenty. Na propuštění si počkala půl roku a stále neměla vyhráno. Schizofrenie není léčitelná a přibližně každé dva až tři roky musela být Markéta opětovně hospitalizována. S tím souviselo i zpřetrhání vztahů s přáteli, kolegy, ztráta zaměstnání... Vždycky musela začít od nuly. Nemoc má samozřejmě negativní dopad i na její rodinu.

Ve stínech za zrcadlem působí jako deníček, jistá forma autoterapie. Kniha je rozdělena na 21 kapitol, které jsou členěny na krátké podkapitoly zaměřené na určité téma. Větší celky textu jsou prokládány autorskými básněmi. Při psaní si Markéta jednak sama ujasňuje své pocity, reakce a snaží se smířit s minulostí a čtenáři objasnit úskalí nemoci. Děsivě působí líčení pobytů v nemocnici - neochota zdravotních sester, chybějící lékaři, nucené režimy nerespektující potřeby pacientů, nedostatek soukromí na pokojích. Ve 21. století se zdá nemožné, že jsou psychicky nemocní lidé ponecháváni napospas svým bludům připoutání k lůžku; že jim není dovoleno přes den spát; že si nemají jak zavolat na pomoc zdravotní sestru...
Nejhorší a možná až neuvěřitelné bylo, že se pokoje přes den stejně zamykaly. Pacienti byli odkázáni na společný pobyt v jedné společenské místnosti. Většinou užívali velké dávky tlumících léků, chtělo se jim proto pochopitelně velmi spát. Ale neměli možnost. Různě polehávali a posedávali po místnosti, většinou na zemi..."

Můj názor: k sepsání Ve stínech za zrcadlem bylo předně zapotřebí hodně odvahy. Napsat otevřeně o problematickém vztahu s matkou (která knihu jistě četla), o vlastních chybách, neúspěších, bolesti a ponížení, za tím je hodně síly. Jedním z poselství knihy může být i to, že psychicky nemocný člověk může normálně pracovat, přátelit se, milovat. Nemusí být celý život zamčený pod zámkem. Kniha přispívá k porozumění světu nemocných. Zpočátku mi dělal problém lehký styl psaní působící místy až jako školní slohová práce, ale na druhou stranu nejde o beletrii. Nakonec jsem byla za odlehčenou formu ráda, protože jsem knížku přečetla za tři odpoledne. Kniha je o opakovaných ztrátách jistot (bydlení, práce, přátelé). Zůstává rodina a vědomí, že po remisi přijde dřív nebo později ataka. A já přeji Markétě, aby byla její šťastná období co nejdelší.

A protože mi byla kniha věnována, ráda ji pošlu dál a tím rozšířím povědomí o životě se schizofrenií dál. Takže pokud někdo dočetl až sem a má zájem o jeden výtisk s trochu oslíma ušima a silným příběhem, nechť mi tu zanechá komentář, že po výtisku touží a připojí i kontakt na svou maličkost. Knihu mu zašlu (ať žije minimalismus a zero waste).

Markéta Bednářová, Libuše Horká: Ve stínech za zrcadlem aneb O životě s psychózou. Triton, 2013.

AC/DC: Ať žije rock!

17. září 2018 v 21:26 | Karin |  Čtenářský deník
Je to vůbec poprvé, co recenzuji hudební biografii nějaké kapely. Když se mi do ruky dostala kniha AC/DC: Ať žije rock, od amerického hudebního publicisty Paula Elliota, byly moje obavy, že se do knihy nezačtu, okamžitě rozptýleny.
Už od pohledu jde o graficky vymazlenou biografii plnou fotografií z koncertů, profi focení i ze zákulisí, které doplňují palcově vysázené titulky a především citáty členů kapely a dalších významných osobností pohybujících se v hudebním průmyslu. Dvě stovky fotek vyváženě doplňuje text.

AC/DC je bezesporu nejvlivnější rocková kapela všech dob. Pecky jako Highway To Hell, Hells Bells, Shoot To Thrill, T.N.T. nebo třeba Back In Black zná každý. Dosud jsem se o kapelu zajímala čistě po hudební stránce, takže kniha pro mě byla přínosem. Paul Elliott mapuje historii AC/DC od jejich vzniku v roce 1973 v australském Sydney bratry Youngovými, až po smrt Malcomla Younga loni v listopadu. Možná to bude znít jako klišé, ale kniha je čtivá v tom nejlepším slova smyslu. To, že je autor hudební publicista je znát.
"Album bylo skutečně nabité, se čtyřmi skvělými peckami, z nichž vyčnívá Thunderstruck, megahit a nejlepší věc od dob For Those About To Rock. Její úvod se skandovaným sloganem podobný tomu ze starší klasiky T.N.T. a zpěv Briana Johnsona, který, dle slov Anguse zněl, jako kdyby mu náklaďák přejel nohu, byl zárukou úspěchu... I když má úvodní skladba alba nezvykle hutný spodek, temnou sílu a zlověstné vibrace, zbytek alba jsou rutinní věci..."

Dozvíte se, kdo psal texty nejznámějších písní, kde vznikaly i co vlastně znamenají (co si budeme povídat, sex, drogy, rock a ženské inspirují AC/DC už pětačtyřicet let a občas to jsou pěkné prasečiny, jak poznamenal Brian.). Nechybí ani zhodnocení dalších dobových recenzí na právě vydaná alba, drby a povídačky ze zákulisí i citlivé zpovědi o smrti Bona, jejich prvního zpěváka.

AC/DC: Ať žije rock! je přesně taková, jaká má hudební biografie být - oslavná, inspirující, nabitá. Při čtení jsem si pouštěla alba, o kterých zrovna byla řeč a nad trefnými poznámkami členů kapely jsem se smála nahlas. Konečně jsem se dozvěděla, odkud se vzal název kapely a proč tam ten kytarista ve školní uniformě tak šíleně poskakuje. A pokud se do ní začtete taky, dozvíte se třeba i kde byl nahrán zvuk kostelního zvonu k úvodu Hells Bells nebo při které písni si Angus Young (ten šílenec v uniformě) sundává na koncertech kahoty a ukazuje zadek! AC/DC nikdy nebyli nafoukaní, nikdy se nezpronevěřili rocku a nepodřídili se tlaku zvenčí. Stali se inspirací pro desítky, stovky vznikajících kapel a psali dějiny hudby. Jsou divocí, nezkrotní a sví. Musíte je milovat! A po přečtení téhle knihy budete nejspíš pár dní krapet T.N.T. (špinaví, sprostí a necudní). Takže do toho!

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu zakoupíte s dobrou slevou u Dobrovského.

Paul Elliott: AC/DC: Ať žije rock. Omega. 2018.

Mystery boox pro knihomoly

4. září 2018 v 8:59 | Karin |  Máma na plný úvazek
Na facebooku na mě vyskočilo okno s odkazem na knihomilove.cz, kde nabízejí Mystery booxy pro knihomoly. Tajemnou krabici, ve které objevíte knihu jako překvapení. Takže budete číst něco naprosto náhodně vybraného.
Co mě na tom zaujalo je, že si můžete objednat knihy antikvariátní (tedy doslova za pár korun a navíc jim dáte další šanci. Zero waste teď frčí!) nebo nové. Zaplatit si můžete i předplatné a dostanete jednu knihu každý měsíc.
Ocenila bych ale, aby si předplatitel mohl zvolit alespoň literární žánr, o který má zájem.
Inu, mrkněte se sami.


Další články


Kam dál